Gazely

 Vezla jsem jí peníze od manžela, který už pěkných pár let nebyl doma. Ani jejich syn si na něj nepamatuje.

Nalila mi kolu, byla ke mně milá a kladla mi na srdce, ať jí ještě zavolám, že se potkáme a pohovoříme... a že se mnou pošle zpátky manželovi do Česka taky pár maličkostí.

 

Dny ubíhaly, času se nedostávalo a odlet blížil. S penězi jsem na tom byla podobně jako s volným časem; dárky pro vlastní rodinu jsem nakupovala v obchodě se zeleninou, namlouvala si, že senegalská mandarinka, senegalský pomeranč, senegalská papája nebo senegalský sib-sob jsou hezké dárky z cest a doufala, že o tom přesvědčím i ty, které takhle obdaruji.

 

Na slib daný paní Thiamové jsem nezapomněla; telefon u ní doma vzal nějaký muž, který mi  hned po pozdravu vyčetl, že volám až teď, a paní Thiamová - která se přihlásila vzápětí - se starala, kdy si k nim můžu přijet pro med a další věci, abych je odvezla jejímu muži.

 

"Víš, bojím se, že už to k vám nestihnu," upozorňovala jsem jí, "zítra ještě musím do města a v noci mi letí letadlo..."

 

"Cože, už zítra?" vykřikla do telefonu paní, kterou jsem o datu svého odletu informovala poprvé před třemi týdny.

 

"Myslíte, že by mi to mohl někdo od vás hodit sem?" dělala jsem, že jsem otázku přeslechla. "Po třetí hodině odpoledne bych už měla být doma, dám vám adresu..." Cože to paní povídala předtím? Med "a další věci"? Radši jsem po pravdě dodala: "ale mám v tašce místo už jen na dvě kila, víc vám toho vzít nemůžu!"

 

"Jo, to ono toho ani víc není,"  prohlásila paní Thiamová a já si úkol převzetí zásilky v duchu bezmála odškrtla jako splněný.

 

Nazítří ráno jsem, přesně podle plánu, opustila předměstí a vydala se do centra Dakaru. Potvrdila jsem si letenku, vyzvedla knihy, vyřídila to, co jsem vyřídit měla, a spěchala na autobus, abych byla ve tři už zase zpátky. Dopravní zácpa protáhla cestu autobuskem z obvyklé jedenapůlhodiny skoro na dvojnásobek, takže když jsem v půl čtvrté vcházela na dvorek svých hostitelů, gazely už tam byly, dokonce hned dvě; paní Thiamová si přivedla posilu.

 

"Kde jsi tak dlouho?" pustily se do mě unisono, "my tady čekáme už od jedné! To si myslíš, že máme tolik času?"

 

"Copak jsem ti neříkala," konejšila jsem paní Thiamovou, "že tu až do tří nebudu? A na dálnici je hrozná zácpa, přece víš, jak pomalu jezdí autobusy!"

 

Pomlasknutím vyjádřila paní Thaimová přesvědčení, že si bohapustě vymýšlím, a společně s doprovodem se hrnula do dveří mého pokoje.

 

Gazely uvelebily svoje kulaté, do úzkých sukní natěsnané zadečky na postel a rozhlížely se po holých zdech místnosti. Jediná věc, která tu stála za pozornost (vlastně jediná věc, která se tu kromě postele nacházela) byl můj kufr. Doprovodná gazela se k němu vrhla: "a copak sis tu koupila?" ptala se mně, úžasem zkamenělé, zatímco ho otvírala.

 

"Chm... no, skoro nic..." koktala jsem.

 

"Ty nemáš žádn dárky pro rodinu?" vyzvídala ta druhá.

 

"No, já jsem neměla moc peněz, tak rodině vezu ovoce," přiznala jsem zrovna ve chvíli, kdy šmejdivější z gazel se zklamáním odhodila na stranu štůsek brožur a z útrob mého kufru vylovila pár mandarinek. "Ty mám pro rodiče," zaprotestovala jsem marně, když gazely začaly mandarinky loupat. Slupky se snášely na podlahu, následovány vyplivovanými peckami.

 

Místo abych dámy popadla za límečky a vyrazila s nimi dveře, v šoku jsem jen přihlížela, jak se kolem nich pozvolna kupí ožužlané pozůstatky mých "suvenýrů".

 

"Tak kde máte to, co chcete poslat?" zeptala jsem se, abych odchod hostů trošku urychlila.

 

"Tady," mávla paní Thiamová rukou směrem ke třem černým igelitkám vedle postele. Zkusila jsem igelitky vzít do ruky... a málem se mi podlomila kolena. "Dvě kila" paní Thiamové byla ve skutečnosti zvící nejméně pětinásobku této váhy.

 

Tady už jsem zdvořilá být nemohla: "Poslyš, říkala jsem ti, že můžu vzít jen dvě kila. Já letím letadlem , víš? Tam jsou váhové limity, je dané, kolik s sebou můžu mít, a když to překročím, musela bych platit, a já nemám peníze."

 

"No tak to zaplať," neviděla v tom gazela problém, "a až přijedeš do Evropy, můj manžel ti ty peníze dá!"

 

"Ty mi nerozumíš. Já nemám žádné peníze. Na letišti to nemám čím zaplatit. Je mi líto, ale můžu ti vzít jen dvě kila."

 

"No a co s tím mám jako dělat?" dopálila se dáma. "Zpátky to nepovezu! Můj manžel na to čeká! A ty jsi řekla, že mu to tam odvezeš!"

 

"Já řekla, že odvezu dvě kila," držela jsem se statečně. "S tím ostatním udělej, co chceš, ale s sebou to vzít nemůžu. Jestli si to nevezmeš zase pryč, nechám to tady, protože jinak by to stejně zůstalo na letišti."

 

Gazely se zlostným brbláním posbíraly med a zmizely. Jen ty slupky a pecky z mého ovoce po nich zůstaly.

 

A já myslím, že jsem pochopila, proč se panThiam celá léta nezajel podívat domů.