Devět let komplikovaného osudu

Na blogu Aishy Najmanové se před pár dny objevil článek Dva roky s islámem. Autorka (která si na rozdíl ode mě pamatuje přesné datum své konverze) píše o tom, jak se změnil její život poté, co se stala muslimkou.

Podobný článek napsat nemůžu: nejen proto, že po bezmála dvou desetiletích si ty změny vybavuji asi hůř, než bych na ně vzpomínala (tak jako Aisha) po dvou letech.

Už jen nejasně si vybavuji, jak mi maminka s pečlivostí sobě vlastní šila dlouhé (a krásné) kostýmky bez rozparků (které v mém prvním zaměstnání vyvolávaly postranní poznámky kolegyň; "ty taky nosíš samý modely!"), jak mi z Maroka a Alžírska poštou přicházely šátky a ozdobné spony k nim; jak jsem poznala české muslimy a muslimky (muslimky postupem let odvál čas, ale přátelství muslimů - kteří podle Lukáše Lhoťana vlastně možná ani neexistují - vytrvalo). O trochu zřetelnější jsou moje vzpomínky na první modlitbu ve Velké pařížské mešitě, na radost a všeobecné přijetí, kterého se mi dostalo ve všech mešitách ve Francii a v Německu (bez ohledu na to, že jsem tam vždycky přišla s cizím mužem, který byl nejmíň v jednom případě dokonce protestant :) ), na hloubku první ranní modlitby před východem slunce, když většina lidí ještě spí a svět se nachází na magické hranici mezi tmou a světlem.

 

 

Velká pařížská mešita, postavená roku 1926 jako výraz vděku Francie za životy 70.000 muslimů, padlých v 1.sv válce za Francouzskou republiku.

 

Neznám přesná data, se kterými bych mohla takové ponoření do minulosti pojit.

 

Ale zato mám úřady potvrzené jiné datum; den, kdy jsem vstoupila v "multikulturní manželství". Co na tom, že je to datum, na které si Choť ještě nikdy nevzpomněl včas (vlastně ne: jednou mi přinesl jakýsi dárek o měsíc dřív, v domnění, že to je ten den)  a které si naopak já pamatuji tak snadno proto, že se kryje s Vánoci :) .

 

Letos jsme vstoupili do devátého roku. Devátý rok potíží a neštěstí, myslí si někteří (přestože to tak přímo neříkají), ale nakonec to  - jak někde napsala Madame Amar  - vždycky nějak vypluje na povrch.  Nevím, jak Choť  , ale já o těch "potížích a neštěstí" vůbec přesvědčena nejsem.

 

Jistě, je k vzteku mít doma muže, který mi navrhne, že bych měla cvičit... v noci; muže, který odtuší, že mám být ráda, že mám vodu z kohoutku a nechtít ještě i pračku (což byl, doufám, stejně napůl vtip... i když, pravda, pračka stále nepere); muže, který nezvedá telefon a budí spící děti, krmí potomstvo studenou omáčkou, šílí, když nejsem dvě hodiny doma a zapomene všechno, co mu řeknu, nejpozději do tří sekund.  

 

Ale taky je úžasné mít doma muže, který se nikde nepotuluje (už  , nebo možná zatím?),  bez odmlouvání nosí domů nákupy (manželky Afričanů možná vědí, že to není samozřejmost), hraje a kreslí si s dětmi, myslí vždycky nejdřív na mě a na potomstvo, pak na svou rodinu, moji rodinu a teprve potom na sebe; muže, který kvůli mým rodičům proběhá celé město, aby sehnal hezký vánoční stromek, a který lžcí krmí nemohoucí babičku (ačkoli krmení kohokoli nesnáší)...

 

Takže ano (pro šťouravé ), jsem ráda, že Chotě mám. Otázkou zůstává, jestli je rád taky on. Při čtení článku o Spoonině stěhování, Vikiině komentáři pod ním a Efčině komentáři pod mým Přáním jsem se nad sebou musela začít zamýšlet. Ještě jsem totiž nezapomněla, jak jsem před dvěma lety Choťovy výzvy k balení před stěhováním odbývala s tím, že je ještě čas a všechno budeme potřebovat... a pak jsem do krabic naházela knihy, kazety a DVD disky. Choť je po mně přeskládal, pouklízel do krabic všechno ostatní, rozmontoval a zabalil nábytek a mě odeslal k rodičům (abych nepřekážela, nejspíš :) ), kde jsem zůstala, dokud nebylo všechno v novém bytě. Smontováno, pochopitelně.

 

Efčin popis toho, jak její "dokonalý muž" trhá oddací list, protože se oženil s "tak příšernou ženskou", která ho chce otrávit, ve mně probudil asociace s mými vlastními odchody "od muže a od dětí" (Chotě znepokojil jen ten první; u těch dalších už nejspíš tušil, že se za dvě tři hodinky vrátím i s batohem a těšit se z mého zmizení je zbytečné) a s nahlas pronášenými závěry (přibližně) o tom, že nejhoršího partnera na světě mám já (a ne Efčin guinejský manžel  ).

 

Inu, "jen trpělivost může učinit manželství dobrým"... Jen nesmí dojít. Ta trpělivost.