Tající svoboda tisku

Současný prezident Republiky Senegal je muž ověnčený mezinárodními cenami: roku 2003 byl vyznamenán liberalistickou Cenou svobody, od roku 2005 je držitelem ceny UNESCO F. Houpheta-Boigne  za mír. Zvlášť v tom druhém případě ale ocenění, které přišlo pět let po prvním zvolení pana Abdoulaye Wada do funkce,  vyvolalo rozpaky.

Jistě, Senegal je přinejmenším v africkém kontextu vzorem pokroku, stability a míru (odhlédneme-li od min na rýžovištích v Casamance a přepadávání automobilů podél hlavní cesty tamtéž). Jenže od roku 2000 tam kromě chvályhodných změn - jako třeba snížení platu prezidenta (o 30%), ministrů a senátorů (o 25%) došlo i k jiným věcem, které se s ikonou výkladní skříně svobod a demokracie příliš neshodují.

 

V zemi, o níž se v zahraničním tisku píše jako o svobodné a svobodu vyjadřování ctící, vychází deset deníků a celá řada týdeníků a občasníků, z nichž mnohé se o vládě vyjadřují velmi kriticky.

 

Ale už v tom roce, kdy prezident obdržel Cenu za Svobodu, vypověděly úřady ze země Sophii Malibeaux, reportérku Radia France International za to, že "ohrozila národní bezpečnost." Provinila se totiž tím, že při schůzce představitelů státu s jihosenegalskými separatisty natočila rozhovor s Alexandrem Djibou, příslušníkem separatistické větve, která bojkotovala mírová jednání. Malibeaux byla zatčena a eskortována do Dakaru, odkud musela opustit zemi.

 

Abdoulatif Coulibaly, který téhož roku publikoval knihu kritickou k senegalskému prezidentovi, dostával výhružné telefonáty a dopisy; další novináři si stěžovali na policejní násilí. Kameraman nezávislé mezinárodní televize African Television News strávil po napadení policsty téměř celý měsíc v nemocnici.

 

A útoky na novináře se množí: reportér dakarského týdeníku Week-end, podepsaný pod článkem o statisíci dolarů, "beze stopy zmizelých" na Ministerstvu hydrauliky, dostal výhružný dopis na hlavičkovém papíře ministerstva. 

 

Také Walf Palace a Radio Disso FM nebyly ušetřeny výhružek poté, co zmínily korupční skalndály spojené s ministerstvem dopravy některými členy parlamentu. Ba hůř, v souvislosti s tímto zastrašováním nebyl ani nikdo vyslýchán. Vládní reakcí na napjatou situaci je vzkaz nezávislým novinářům, aby před publikováním takových informací požádali úřady o oficiální vyjádření.

 

Ani letos to není lepší: začátkem března byla policejními jednotkami napadena skupina reportérů, kteří dokumentovali pokojnou, ale nepovolenou demonstraci lidí znepokojených rostoucími životními náklady. Mnozí z nich byli biti, někteří museli odevzdat natočené materiály.

 

Když měl tento měsíc v novinách L´As vyjít článek týkající se majetkových poměrů ministra spravedlnosti,  vnikly do tiskárny policejní jednotky a zabránily vytištění nákladu. Nakladatele zadrželi a vyslýchali.

 

Soukromé televize a redakce periodik vědí, že budou-li kritické k vládě, nedostanou od státu žádné zakázky: placená propagace je jen pro "poslušné".

 

Občanům došla trpělivost letos v červnu: tehdy, po fotbalovém zápase Senegalu a Libérie, nespěchalo několik sportovních novinářů s přechodem do konferenční haly. Příslušníci policie. podráždění tím, že někteří z reportérů dávali najevo svou nechuť pracovat pod policejním dohledem, napadli opozdilce, dva z nich oddělili , odvedli do jiné místnosti a spoutané ztloukli. Babacar Karmel Dieng, reportér Radia Futurs Medias, který se z následků bití léčil tři týdny v nemocnici, měl ale po celou dobu zapnutý diktafon, a zvuky bití i hlasy policistů následujícího dne vysílal rozhlas. 

 

Lidé vyšli do ulic bránit svobodu slova:

 

 

 

 

Incident přesto nebyl vyšetřován a oficiální stanovisko vlády zní, že novináři ohrožovali fotbalisty a zásah policejních jednotek byl proto nutný.

 

Jedinými africkými zeměmi považovanými za opravdu svobodné, pokud jde o média, tak stále zůstávají jen Mali, Ghana, Namibie a Jihoafrická republika.