O rok dřív jsem takové potíže řešit nemusela. Byla jsem Oumarův host, bydlela v domě jeho matky a moje návštěva jim dávala naděje, že se za Oumara třeba vdám a "vezmu ho s sebou do Evropy". Jenže teď byl Oumar po smrti, začínalo být jasné, že "do Evropy" se mnou pojede někdo úplně jiný, kdo ani není z rodiny, a moje prospěšnost se začínala blížt nule. Ještě pořád jsem byla host: chodila jsem do domu Oumarovy matky jíst a trávila tam všechen volný čas, ale aby ze mě taky "něco koukalo" nabídla mi Oumarova maminka k pronájmu přízemní domek o pár bloků dál.
Měla jsem k dispozici dvě místnosti, kuchyň bez sporáku (senegalské hospodyňky vaří na plynových bombách) - ale s luxusem tekoucí vody, a splachovací záchod. Projektant bohužel zapomněl na (jakoukoli) koupelnu, takže pokud jsem se nechtěla polévat vodou na dvorku před domem, musela jsem za očistou chodit k Oumarově matce.
K domku mi rodina "půjčila" ještě dva mladíky kolem pětadvaceti, kteří nocovali v jednom z pokojů, abych tam nezůstávala sama. Přes den seděli na chodbě a hráli dámu, ve které jsem jim nemohla být soupeřem déle než tři čtyři minuty.
Jediný, doslova nepřekonatelný problém, byla domovní branka. Zámek nešel zvenku odemknout... a tak jsem lezla přes zeď.
Žuch! doskočila jsem toho odpoledne do záhonu za zídkou, a ucítila slabou bolest. Sandál se mi při doskoku svezl ke straně a já si rozřízla bříško palce o ostrý kámen.
"Musíš si koupit alkohol a hned to vydesinfikovat," radili hlídači.
Do lékárny se mi nechtělo. Přehánějí, určitě. Ranku jsem si vymyla mýdlem a vodou a považovala věc za vyřešenou.
Následujícího rána jsem se na oteklou nohu nemohla pomlu ani postavit, natož skákat přes zdi.
"Budeš muset k doktorovi," pokyvovali hlavami hlídači, příliš zdvořilí na to, aby mi připomínali moji včerejší nedbalost.
Ale k jakému doktorovi? Jen co vlezu do nemocnice a první lékař zpozoruje moji růžovost, řekne si o takový honorář, že mi na něj nestačí ani všechny peníze. A to jsem jich neměla moc.
"Dcera z prvního manželství spolumanželky mojí mámy chodí s vojenským doktorem," vzpomněl si Ismaila. "Zavoláme mu a zeptáme se ho, jestli by se na tebe nepodíval," poskytl mi naději.
Ještě téhož odpoledne jsme vystupovali z benzinem páchnoucího autobusku do písku v ulicích chudinské čtvrti. Závějemi prachu jsme se brodili k nízkému domku. Špinavý dvoreček rozhrabávalo pár opelichaných slepic a na rohoži u stěny posedávali dva ne zrovna přátelsky vypadající muži. Jedny z dveří, otevřené a zakryté polyesterovým závěsem, vedly do tmavého pokojíku, kam se sotva vešla úzká postel.
Nedalo se říct, že by si doktor Robert, státní zaměstnanec, žil na vysoké noze. To, že po práci ještě doma ordinoval zadarmo, mu ekonomickou situaci taky nevylepšovalo.
Odcházela jsem od něho s předpisem na tablety silných antibiotik a desinfekci, kterou jsem měla ránu dvakrát denně čistit. Receptový formulář pocházel z vojenské nemocnice a antibiotikum fungovalo dokonale: za pár hodin bylo po otoku.
Mé nadšení šarmatním lékařem - sympatickým a veselým urostlým třicátníkem s brýlemi - vzbudilo zvědavost v Zuzance. Superlativy, jimiž jsem Lékaře popisovala, by jistě nenechaly chladnou žádnou ženu - a kdybych nebyla zadaná... Jak milý, vtipný a okouzlující Lékař byl! (O mém nadšení z předpisu na antibiotika ani nemluvě.)
Zuzanka si přála lékaře poznat. Pozvali jsme ho ke mně na večeři, stejně jako Zuzanku. Zuzanka byla nadšená. Nepřeháněla jsem ani trošičku! I lékař byl nadšen. (Jistě bohatá) žena z Evropy!
Roberta Zuzanka zajímala i z profesionálního hlediska.
Za týden nebo dva, když se Lékař a moje kamarádka sblížili, se mi Zuzanka svěřila:
"Představ si... on se mě ptal, jestli bílé ženy taky menstruují!"
a menstruuji? :)
OdpovědětVymazatVíš jaké terno by bylo sehnat bohatou ženu z Evropy, která nemenstruuje?:-)
OdpovědětVymazat[2] Tak když jí bude přes padesát... ;)
OdpovědětVymazat:D
OdpovědětVymazat