Blogger mezi lidmi

"Vidíš, mají tortilly!" zastavil se Choť u regálu v obchodě.

 

"Ty chceš tortilly?" zdálo se mi zvláštní, jakou pozornost věnuje mexickým plackám.

"Dělal jsem je přece, jednou... Jen už nevím jak.  Akrát si pamatuju, že jsem do nich smažil rajčata."

 

"Tobě se chce vařit?" nevěřila jsem svým uším.

 

"Jo," odtušil Choť, "ale musíme koupit rajčata."

 

Cestou k pultu se zeleninou jsem jen tak tak uskočila před starší paní, ženoucí se s nepřítomným pohledem k broskvím za výprodejovou cenu, nenechala se odstrčit dvěma předpubertálními cikánky ani znervóznit letmou vzpomínkou na Chotě, zápolícího za mými zády s naším potomstvem.

 

Rajským jablíčkům, nakupeným v přepravkách, dodávalo umělé osvětlení svěží barvu. Kolik rajčat je potřeba na náplň do tortil? Se sáčkem prověšeným váhou kulatých plodů jsem zamířila k ohrádce, v níž obvykle stávají znechucení prodavači (nebo snad "vážiči"?), neodpovídající na pozdrav a nevnímající poděkování. Nemívám jim to za zlé - představuju si, už od doby, kdy jsem svého prvního "vážiče" viděla v Globusu, jaké to asi je, stát hodiny a hodiny za váhou a mačkat obrázky nebo snad čísla na váhách s jablky, hruškami, mrkví a bramborami, které před vás kladou další a další ruce, jejichž majitelé se dívají skrze vás...

 

Vážiče někdy zdravím a pokaždé jim děkuji a vážiči se vždycky, bez výjimky, dívají skrze mě.

 

Jenže slečna v ohrádce s váhami nevypadala jako znuděná vážička. Dívala se na mě, usmívala se a dělala dojem, že se nemůže dočkat, až rajčata dosednou na váhu. Působilo to skoro až znepokojivě.

 

Blížila jsem se k váhám. Úsměv se stával adresnějším... a širším... A ještě než jsem stačila pozdravit,  přidalo se k úsměvu i přání dobrého dne. Odpověděla jsem na něj. Všechno je jednou poprvé. I pozdrav od vážičky ovoce.

 

Sotva se sáček ocitl na ploše váhy, oslovila mě vážička znovu: "Můžu vám něco říct?"

 

Lekla jsem se. A jéje, už je to tu zas, napadlo mě v tom zlomečku sekundy. Teď mi prozradí něco jako "viděla jsem vás v televizi, máte hezký děti, moje sestřenice, sestra, švagrová má taky černocha..."

 

Nevím, kolik z těch bleskových myšlenek se mi stačilo objevit ve tváři, než mě slečna v ohrádce vyvedla z míry úplně: "Já hrozně ráda čtu váš blog!"

 

 

 

* Náplň do tortill Choť spálil a odkaz na blog slečny vážičky sem dát nemůžu, protože slečna prý nebloguje.

 

A pokud jsem se na vážičku ten den tvářila poněkud vytřeštěně (teď už asi ví proč), tímto se jí za to omlouvám a doufám, že mi přese všechno zachová svou přízeň.