Z lednového deníčku šílené matičky (o krizi středního věku)

Dolehla na mě plnou silou.

Ne, nezkrátila jsem sukně a nesnížila věkový limit svých potenciálních manželů a milenců. Dokonce jsem ani manžela nevyměnila a milence si nepořídila. Moje dveře se zavírají jinde.

Pohled mi klouže po hřbetech svazků ve veřejném svatostánku knihomolů a po barevných obálkách ve výkladních skříních knihkupectví - je toho tolik, co nikdy nestihnu přečíst, tolik věcí, co se nikdy nestihnu dozvědět!

Dívám se do spících tvářiček svých dětí a snažím se zachytit okamžiky, které odlétají, aniž by po sobě zanechaly jedinou jasnou stopu vůně, vzpomínky. Fotografie ve fóliích v albu blednou, zachyceni jsou na nich cizinci - tohle že býval Knoflíček?

 

Ráda bych každému z dětí četla před usnutím jeho oblíbenou pohádku - dokud o pohádky stojí. Ale nejde to - kdybych měla recitovat Erbenova Plaváčka, po něm Krtečka a kalhotky a k tomu nádavkem čtyřicetistránkovou pohádku o mašinkách, chodily by děti spát o půlnoci (ne že by k tomu měly daleko i bez Plaváčka).

 

 

  

Z diáře se na mě vyčítavě šklebí telefonní čísla přátel léta neviděných, i když milovaných a vzpomínaných - ten, kdo by měl zavolat, napsat nebo zazvonit u dveří, jsem já. Nikdy neuslyší ani nepřečtou slůvka, věty a vtípky, která jsem jim v duchu svěřovala za nocí trávených nad žehlícím prknem nebo při pohledu z okna jedoucí tramvaje - "a až mu/jí jednou napíšu, řeknu mu/jí..."- ta už jsem dávno zapomněla. Možná si nezasloužila být pamatována. Ale ti lidé, ti si zase nezaslouží být zapomenuti. Možná se jednou vzmužím a naklepu tři stovky e-mailů, vyřídím stovku telefonů a dvacítku dopisů a přání. Ale tolik času, kolik by těm lidem mělo přináležet, tolik ho nikdy mít nebudu. Ne dneska, v době elektronické komunikace a svět smršťující globalizace, kdy se nacházíme na různých kontinentech a poklidné scházení se na jednom místě je jen sen.

 

Zkrátka, kolem mě je tolik krásných věcí a lidí... příliš mnoho, než aby se vešly do jediného (mého) života. I kdyby byl jaksepatří dlouhý. Jsem nenažraná.

 

  

Tak moc, že si nechci připustit, že nestihnu zasázet a vypěstovat ani všechno to, co bych chtěla na revanš nabídnout k přizdobení života druhých.

 

 

 

Vánoce a Nový rok jsem trávila offline (pravidelní čtenáři si všimli), mimo domov. Choť, kromě dovolené vybaven povolením k práci ma dálku, měl příležitost popustit uzdu vášním a organizovat oslavy: můj tatínek našel letos na štědrovečerním stole kromě (nebo bych měla napsat "místo"?) obalovaného kapra se salátem humry (importované nejdřív z Kanady do Evropy a poté ještě z Brna k tatínkovi) a pstruhy s jablky ve slanině ("sváteční tabule má být bohatá," pravil Choť, pročež jsme štědrovečerní hostinu dojídali ještě sedmadvacátého prosince), všechno vlastnoručně uchystáno z ingrediencí svědomitě ponakupovaných už týdny předem a na Štědrý den, který měl Choť podle původního plánu trávit na pracovišti, převezených z Brna do Prahy.

Díky tomu u nás také vznikla tradice(?) povánočního cukroví - "ženy pečou", pravívá Choť vyčítavě, věda, že k pečení čehokoli kromě hus, kachen, pizzy a skopců mám vztah vyloženě negativní, a když ksem na výčitky nereagovala, doplnil své kulinářské orgie s humry ještě o tvorbu křehkých sušenek s čokoládovým krémem (které byly sežrány tak rychle, že ani jejich fotografii nemám). Vivat povánoce...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A víc? Víc nic. Žijeme, jak umíme. Ale chystají se na nás veliké změny... snad k lepšímu, doufám.