Pane, na to jsou předpisy!

Narodila jsem se tady. A nejspíš tu i umřu.

Z češtiny jsem měla vždycky jedničku.

Šla mi.

I česká literatura.

A měkký a tvrdý i.

A sedm pádů.

Rod mužský, ženský a střední.

Pán, hrad, žena, kost, město, moře.

Nikdy jsem s češtinou neměla problémy. Kuře, stavení.

I když naši mluví doma jinak.

I když mě víc bavila matika a chemie.

I když mám šikmý oči a ti náckové, co se vynořili ze tmy

pár metrů před náma se tak vyzývavě šklebí. I když se můj bratranec Tot ke mně bojácně tiskne "Na o ali?"

K čemu je mi dobrá známka z češtiny a místo narození Sokolov?

Jsem Vietnamka.

Pro všechny.

Navždy.

Předseda, soudce.

 

 

Českobudějovický spisovatel Jan Cempírek je absolventem brněnské lesnické fakulty a jeho profesní životopis napostrádá pestrost; kromě povolání lesníka vyzkoušel i práci kovboje nebo lovce klokanů v Austrálii. Po řadě reportáží ze svých četných cest vydal v roce 2005 knihu Rafienrie... ale proslavil se až nejproslulejší českou literární blamáží od dob Václava Hanky: románem "české Vietnamky" Lan Pham Thi Bílej kůň, žlutej drak, s nímž v roce 2009 vyhrál literární soutěž Knižního klubu.

 

 

 

 

Krátký příběh, výsek ze života vietnamské dívky a její rodiny, včetně náčrtu potíží a ne-tak-docela-legálních-postupů, s nimiž se Vietnamci (a vlastně i Češi) setkávají (nebo mohou setkávat?) při jednání s úřady a okolím, je napsán svěžím a čtivým jazykem; občas se vyskytující klišé měla snad dodat knize punc věrohodnosti (řekla bych, že se jim to povedlo).

Za sebe musím říci, že na Bílém koni, žlutém drakovi nejvíc oceňuji způsob, jakým byl napsán začátek a závěr.

A bez ohledu na to, kdo novelku "české Vietnamky" napsal, udělal to tak, že je příjemné ji číst.

 

 

Možná se některý věci měly stát jinak.

Ale já o tom zas tak nepřemejšlím.

Tedy vlastně občas jo. Když usínám a slyším z dálky šustění zlatých křídel draka Ronga.

Letí nad Dračí zátokou, vyplazuje dlouhej tenkej jazyk

a na něm blyští ten diamant.

Stačí jen natáhnout ruku.

A drahokam si vzít.

To pak ležím se zavřenýma očima a ptám se, jestli už na diamant dosáhnu.

Když znám všech sedm pádů v českém jazyce a pět tónů řeči z jazyka rodičů.

Můžu natáhnout ruku a kámen si vzít?

Rong ale jen zavrtí hlavou.

Ještě ne.

Ještě není ten správnej čas.

A proto mám oči dál zavřené a snažím se usnout.

Ale třeba už zítra bude drahokam ze špičky dračího jazyka můj.

Třeba už brzy.

Chúc ngú ngón.

Dobrou noc.