Hlupačky, které nosí závoj

Ještě dnes se mi stane, že zatoužím pomilovat se. Teď už nikoli kradmo mezi vraty, nahonem a neobratně, ale dávat a přijímat zvolna a v klidu.

Polibek na ústa. Políbení ruky. Kousek kotníku, místečko na skráni, parfém, oční víčko, zmalátnělé štěstí, věčnost. Mých padesát let je od nynějška schopno rodit. Návalům vedra a bodavému hněvu menopauzy navzdory. Rozjařena, jednám se svými vaječníky jako se lháři. Nikdo neví, že jsem se už tři roky s nikým nemilovala. Protože po tom už nelačním. Opustila jsem Tanger a šla žít mezi svými. K německým pornofilmům, které se po půlnoci chytnou přes satelit. Ke křupanům, kteří páchnou z podpaží a blijou své pivo v temných uličkách. K husám, které vrtí zadky a v štěbetavých hloučcích se cpou do mercedesů ukradených v Evropě. K hlupačkám, které nosí závoj, protože odmítají nosit své století, a škemrají o ráj za poloviční cenu.

Koutkem oka sleduji mladého Safího, nádeníka, který trůní na mém vlastním traktoru a nestydatě mě balí. Není mu víc než třicet, a když mě uhání, určitě myslí na prachy, ten negramota. ... Vím, že jsem děvka k pohledání a že kdybych se rozhodla si takového Safího koupit, přiměla bych ho, aby opustil ženu i dítě. Ale ten hovňousek neví to, co vím já. Že pěkně se pomilovat lze jen z lásky, nikdy pro peníze, a všechno ostatní je jen exhibice.

 

 

Je to už víc než čtvrt roku, co jsem četla (a na blogu popsala) druhý Nedžmin román, Cestu smyslnosti. Ten první, Mandle, se na mě v knihovně dostal až teď - a musím přiznat, že mě oslovil mnohem víc, než  La traversée des sens . Na obálce českého překladu sice ani tentokrát nechybí upozornění, že jde o "erotický příběh muslimské ženy" (po pravdě, nedokážu si představit, že by se někde prodával "erotický příběh křesťanské ženy", "erotický příběh hinduistické ženy"... atd., ale pokud se vydavatel domníval, že si tak zajistí vyšší prodejnost, chápu jeho pohnutky).

Poetickým stylem, jazykem nevulgárním, vypráví autorka o osudech Maročanky Badry, násilím provdané za postaršího, neplodného notáře, od něhož Badra utekla do Tangeru. V přístavním městě pak poznává lásku, vášeň a posedlost... V roce 2005 vydalo nakladatelství Brána.

 

 

 

 

 

 

Teta Sálima Sádikovi dovolila, aby přicházel, kdy chce a kdy může, usedl na lavičku z olivového dřeva uprostřed patia a mluvil a plakal. Plakal a mluvil. Řekl mi, že Tanger je krutý, že mě doprovodil až sem,  k této dámě, která má pověst ženy svobodomyslné, šílené a krásné tak, že by dokázala obrátit démona na islám. Že mě chce právě proto, že jsem s ním nikdy nemluvila, a protože mám oči, kvůli nimž nemůže spát. Ani pracovat. Ani opít se jaksepatří s kamarády anýzovkou. V noci se prý vrací na mola a bloumá po přístavu, když se zvedne mlha a lodi hvízdajíc o svém smutku, čapku na hlavě, břicho plné alkoholických výparů a duši rozťatou vedví, řve arouhá se z plných plic. "Jestli mě necháš," říkal, "zrezivím na molu a žádná paní mých očí pro mne loďku nepošle a já nebudu moct přivést na svět dítě. Prosím tě, Badro, nedovol, aby má matka zůstala bez syna."

Byl jediným synem a jeho matka přišla o rozum toho dne, kdy skočil pod nákladní vlak, poté co jsem mu řekla, duchem nepřítomná a unavená jeho celoročním fňukáním: "Vypadni, ani trochu tě nemiluju."

 

 

 

 

Khaled Aicha
Uploaded by ZoTheBest. - Watch more music videos, in HD!