O lásce a o facce

Podle šetření Kanadského centra výzkumu a mezinárodní spolupráce v Dakaru a Kaolacku (CECI) má s domácím násilím osobní zkušenost více než 27% senegalských žen. Toto číslo by se nemuselo našinci zdát tak vysoké (v podobných průzkumech u nás se k tomu, že někdy byly obětmi násilného chování ze strany partnera, přiznává 38%
Češek), kdyby se s ním ovšem nepojily další problémy, s kterými se oběti setkávají.

"Vdávala jsem se v sedmadvaceti, za spolužáka z vysoké," vypráví majitelka fast-foodu na dakarském předměstí Pikine. "Rodiče našemu sňatku nebyli nakloněni, a absence jejich požehnání se bezpochyby odrazila i na našem manželství. Máme spolu čtyři děti, ale doma jsem to já, kdo se o všechno stará  - manžel pro nás nechce udělat ani to nejmenší. Ze svého platu živí milenky. Rodiče se snažili, abych se s ním rozešla, věděli, že s tímhle mužem budu trpět, ale já jsem byla zaslepená láskou. Odmítala jsem dobré nápadníky, abych mohla být s ním. Jako by mě očaroval. Kolikrát jsem chtěla žádat o rozvod! Nikdy proti mě nezdvihl ruku, s výjimkou jedné naší rvačky pár týdnů po svatbě. Násilí, kterého se na mně dopouští, je psychického rázu. Mám pocit, že jsem na něm závislá. Neváží si mě, nerespektuje mě. Co jsem navštívila příbuzné v Louze, už nejí, co uvařím, podezřívá mě. Ale když jsem navrhla rozvod, odmítl. Chová se nelogicky. Někteří členové mojí rodiny mě nabádají, abych brala věci tak, jak jsou, a vydržela to. Aby se mi to snášelo líp, říkám si někdy, že manžel je nemocný."

 

Společnost se na rozvedené ženy nedívá nijak příznivě - jen paní, která se nikdy nerozvedla ani dočasně neopustila manžela, může připravovat nevěstyna svatbách a jen děti ženy, která v menželství trpělivě snášela všechna příkoří a těžkosti, jsou - podle tradice - v dospělém životě požehnány úspěchem. Přesto se v Dakaru před pěti lety rozvádělo každé třetí manželství, a 80% rozvodů iniciovaly ženy.

 

Manželský nesoulad mívá i horší formy, než je ta, o které vyprávěla restauratérka z Pikinu. Obchodnice s textilem, paní Diagne, zmínila před reportérem Xibar.net osud své sestry. "Byla to nejkrásnější holka v okolí. Rodiče jí vybrali manžela, emigranta do Itálie, ale ona nechtěla. Vzala si mladistvého delikventa, ničemu, který se o ní nestará ani, když je těhotná. Tluče ji denně, nepracuje, nechává se od ní živit. Je nejvyšší čas, aby se rozvedli. Nechápu, proč chce žít s chlapem, který není dobrý vůbec k ničemu?"

 

V roce 1999 schválili senegalští představitelé zákon trestající domácí násilí jedním až pěti lety vězení (v případě těžkého ublížení na zdraví či smrti může být viník odsouzen až na dvacet let) a relativně vysokými pokutami. Problémem zůstává, že okolí se na ženy, které udají vlastního manžela, nedívá zrovna s pochopením (dobrý mrav si žádá, abyse podobné situace řešily uvnitř rodiny), jakož i to, že případné odsouzení manžela a živitele s sebou nese nepříznivé dopady i na ekonomickou situaci ženy a dětí. Mnoho žen navíc o existenci zákona o domácím násilí vůbec neví.

 

V roce 2001 zemřely rukama svých manželů paní Aby Sall (ubodaná nůžkami) a paní Fatou Sow (vykrvácevší ze zranění, způsobených mačetou). Následné demonstrace žen donutily prezidenta, aby zřídil agenturu pro sledování případů domácího násilí.

Žádná agentura ani protestní pochody proti domácímu násilí (které  v Senegalu spontánně probíhají po zločinech podobných těm dvěma výše zmíněným) ale nemohou změnit přístup samotných obětí a jejich nejbližšího okolí.

 

"Mám sestry, sestřenice a kamarádky, které doma zakoušejí psychické i fyzické utrpení. Je překvapivé, že žádná z nich si nikdy nikde nestěžovala, ať už kvůli penězům, kvůli rodině nebo ze společenských důvodů. Kolikrát jsou to rodiny, kdo se spolupodílí na neštěstí těch dam. A oko společnosti je tak přísné, že ty ženy vidí jako jediný důstojný únik sebevraždu. Kolikrát jsou to dívky, které provdali jako velmi mladé a které přišly o všechnu radost ze života. Nemají ani sílu vykřičet svou bolest. Jako muž se ženami, které mlčky trpí ve svých domovech, soucítím. Kdybychom měli pořád na mysli, že jsou to ony, kdo v bolestech rodí naše děti, nikdy by nám nemohlo přijít na mysl chovat se k nim špatně. Přál bych si, aby ty ženy přestaly strkat hlavu do písku a tvrdit "ale já miluju jen jeho!".  Takové hlouposti je mohou, když si nedají pozor, přivést třeba i do hrobu," říká čistič bot na pikinském tržišti.

 

 

Související článek: Manželství je válka