Strach ze života

Za okénky brzdícího vlaku zazářila světla liduprázdné stanice. Pár studentů seskákalo ze schůdků na nástupiště a odspěchalo do podchodu.

Hodiny nad perónem ukazovaly půl jedné ráno.

Od zamčených dveří východu ("Nádraží je v době od 23:00 do 4:30 uzavřeno") jsem se výtahem svezla do suterénu a z něj s těžkým batohem na zádech vyklopýtala, obtížena navíc ještě kočárkem se spícím batoletem, po schodech na tramvajový ostrůvek.

 

"Všechny autobusy akorát odjely," svěřila jsem telefonu, skrze nějž se Choť (střežící doma klidný spánek zbytku našeho potomstva) vyptával, kdeže jsme. "Další mi jedou za půl hodiny," prozradila jsem mu, co stejně věděl, a proklínala se za to, že jsem si nevzala zimní bundu, teplejší boty, ponožky.

 

Zkontrolovala jsem, jestli je Kakao dobře obalen a přikryt, jestli nemá studený nosánek (ten můj začínal připomínat rampouch) a jestli mu odněkud nevykukují ručičky, nožičky, ouška.

 

"Pocém," zahalekal mladík napravo ode mě.

"Kam? Sem?" Bezdomovec udělal pohyb, jako by se chystal přelézt zábranu a posadit se na lavičku k mladému muži.

"No ne, zůstaň tam, kde si, jen poď blíž," vytáhl kluk mobil.

Bezdomovec čekal.

"No co je? Nic ti nedám," schovával mladík telefon, "ale fotku ti pošlu."

"Pošlete? Ako?"

"No na e-mail ti ji pošlu, " pochechtával se fotograf vlastnímu vtipu.

"Čo?"

"Na e-mail! Pošlu! Fotku!" vykřikoval rozveselený vtipálek.

"Aha," pochopil jeho protějšek. "Tak nashledanou," zadrmolil česky.

 

Odšoural se na druhý konec nástupiště. Hovořil tiše, tak tiše, že ani na noční ulici nebylo slyšet, co říká. Centrem se rozléhala jen slova těch, na které se obracel. Před dvaadvacátou hodinou je nemůžu napsat, a možná snad raději ani po ní. Pokud můžu soudit z rozhovoru, který vedl s oním nadšeným fotoamatérem a z dalšího, v který později vstoupil se mnou, úroveň bezdomovcova vyjadřování (ač zaručeně nechodil moc dlouho do školy, mluvil slovensky a možná, že ta slovenština byla mizerná - to nedovedu posoudit) byla o několik tříd vyšší, než úroveň, na niž se snižovali ti "počestní občané", z většiny podnapilí, kteří žebrákovi spílali.

 

A to přitom neprosil o nic jiného, než o něco k jídlu, zdravil, loučil se, děkoval. Nepáchl, nebyl špinavý ani agresivní. Ti, kdo ho tam na zastávce nad ránem častovali nevybíravými slovy, by se od něj mohli učit noblese.

 

Nepřísluší mi soudit žebráky, jejich životní cesty, minulost ani budoucnost. Nepřísluší mi soudit ani ty, koho pouhá existence žebráků popouzí.

 

Ale ono rozčilení a nechuť, kterou někteří lidé nad žebráky (nemocnými, dětmi, bezdomovci, starými lidmi...) pociťují, zneklidňuje i mě. Nemusíme žebráky obdarovávat. Ale co nás nutí upírat jim poslední zbytky lidské důstojnosti nebo možná člověčenství jako takového? Proč nestačí říct pouhé "ne", proč je nutné doprovázet jej ještě sprškou nadávek?

 

Je to přesvědčení, že nám se nic podobného nikdy stát nemůže, nebo naopak strach z toho, že bychom se jednou mohli ocitnout na té druhé straně? Nadřazenost, nebo pokus zaplašit mlhavou vidinu sebe sama o hladu a bez přístřeší? Nebo snad hájíme svou představu světa, kde se podobné věci nedějí, podobné bytosti neexistují a všechno je, jak má být?

Je urážení žebráků a povyšování se nad bezdomovce něčím podobným, jako ukrývání postižených před lidskými zraky, odklízení umírajících do nemocnic a hospiců a nevraživost mladších ke starším?

 

Dělí se svět na lidi - mladé, zdravé, krásné a zajištěné - a ty ostatní, "nelidské"?

 

Bojím se strachu. Bojím se, že jsme se už naučili bát se života. A bojím se, že bych se mohla také začít bát...