Chtějí, abychom si mysleli, že za všechno zlo můžou běloši.

Pak nebudeme dál pátrat po tom, co se doopravdy děje. Chtějí, abychom se bílých stranili, abychom bezelstně a bezmocně přihlíželi vlastní zkáze.

Leslie Marmon Silko se narodila v roce 1948 v novomexickém Albuquerque. Ačkoli má indiánskou krev jen z jedné čtvrtiny, za indiánku se považujovala i přesto, že se v dětství nesměla zúčastňovat různých obřadů v Laguně Pueblo, kde vyrůstala.

 

Po katolické škole několik let navštěvovala University of New Mexico, studium ale vzdala brzy po získání titulu BA, kdy se rozhodla zasvětit život vyprávění příběhů.

 

 

 "Ty staré sny provázela hrůza ze ztráty něčeho, co je navždy ztraceno, ztraceno však nebylo nic; všechno zůstávalo zachováno mezi nebem a zemí i uvnitř něho. Nic neztratil. Sněhem pokrytá hora tu byla stále bez ohledu na bílé rančery, kteří si mysleli, že ji vlastní. Pokáceli stromy, vybili vysokou zvěř, medvědy a pumy, postavili vysoké ploty, ale hora to všechno vysoko přečnívala. Byla silnější než jejich ničení, stejně jako láska byla silnější než smrt."

 

 

Její nejslavnější kniha mluví o životě Taya, veterána vietnamské války, jehož matka bývala prostitutkou a který nikdy nepoznal svého mexického otce. V bojích navíc přišel o nevlastního bratra a vzpomínky na válku a noční můry z ní ho ničí ještě i doma v Americe. Tayo podstupuje rituální léčbu u zvláštního šamana...

 

 

"Ucítil ji dřív, než ji spatřil; její parfém voněl po akátových květech, kterými byly na jaře stromy obsypané. Vůně prolétla v závanech větru sítí ve dveřích. Ve vchodu do zadní místnosti visel dlouhý bílý závěs, který zavlál, když jím prošla. Pohlédl na ni přes vyboulenou síť, na níž byl uprostřed připevněn nadýchaný chomáč bavlny k odpuzování much. Hleděl na její chodidla, modré saténové pantoflíčky s otevřenou špičkou a nalakované nehty na nohou. Kimono z modrého saténu měla utažené, zvýrazňovalo jí boky a břicho. Rychle vstal a ucítil, jak se mu ve tvářích rozlila horkost. Natáhl ruku se vzkazem. Usmála se, ale na papír se nepodívala. Hleděla na něj. 

"Pojď dál," řekla. ukázala na modré křeslo s tmavými dřevěnými nohami vyřezanými ve tvaru orlích pařátů. Pokoj voněl bílým jílem, který používali na bílení. Bylo tam chladno. Závěs v zadní části místnosti povíval v proudu studeného vzduchu, jenž vanul z okna nebo ze dveří za ním. I hudba se linula zpoza závěsu; skladby byly tlumené a táhlé, beze slov. Bouře venku burácela, jako by se z vysokých útesů uvolňovaly obrovské balvany a s rachotem se řítily do úzkého kaňonu. Občas se místnost otřásla a tabulky v okně za ním zadrnčely. Pozoroval ji, jak čte vzkaz, a přemítal, co má asi za závěsem. Cítil, že tam vzadu něco je, něco z jejího života, na co nemohl přijít. Ten pokoj pulzoval vzrušením, vzrušením, které se linulo s hudbou a s vánkem, jenž povíval závěsy, vzrušením zbarveným modrými květinami na obrubě tapet. Cítil to odevšad, dokonce i z vypnutého modrého prostěradla na posteli. Zaslechl, jak někde ve vedlejším pokoji pomalu a zřetelně odbíjejí hodiny, jako by se v tom zvuku rozplývaly roky a staletí. Bubnování deště na plechové střeše zesílilo a žena zvedla oči od vzkazu a zadívala se na síť a na topol venku, jehož listy bičoval liják. Na šíji měla kimono poodhalené a Tayo zahlédl světle hnědou barvu její pleti. Dlouhé vlasy měla natočené a sepnuté v dlouhých loknách, jaké se nosívaly dřív. Nepřipadala mu mladá ani stará; byla jako déšť a vítr, věk se jí netýkal. Vstala z pelesti a upevnila síť na háček. Zavřela dveře a zajistila je zástrčkou. Hudba dohrála, ozýval se jen zvuk bouře."

 

 

 

 

Román Obřad vyšel poprvé v roce 1997; v češtině ho v témže roce vydalo nakladatelství Mladá fronta. Letos si ho zájemci mohou koupit ve druhém vydání, ve skvělém překladu Alexandry Hubáčkové, vydaný v nakladatelství Jota.