Polekáni ženskou obřízkou?

Proč?

To je otázka, na kterou se snaží najít odpověď další z modulových učebních textů pro studenty antropologie a "příbuzných oborů", sepsaný profesorem Jaroslavem Skupnikem, v současnosti přednášejícím v Ústavu etnologie Filozofické Fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

 

"Infibulace je běžně interpretována jako sexistický mechanismus redukce ženské sexuální touhy a nesmyslné patriarchálně šovinistické ochrany panenství a manželské věrnosti. Někteří autoři pokládají ženskou obřízku právě kvůli infibulaci za jednu z manifestací mužské dominance žen a situace planetárního patriarchátu (Daly 1978 in Parkker 1999:208) či „globální války vůči ženám“ (Heise 1994). Janice Boddy (1982; 1989) oproti tomu ve svýchpracích zabýajících se cirkumcizí a infibulací ve vesnických oblastech severního Súdánu dochází k závěru, že cirkumcize jako symbolický akt,  jímž ženy zdůazňují kulturně specifickou esenci své „morally appropriate fertility“, je tím, co dodává místním ženám společenské uznání, a také sebeocenění a sebeúctu.

 

Jejich základem je „her potential to reproduce the lineage or to found a lineage section“2 (Boddy1982:696, citováno In Parker 1999:209; viz též Silverman 2004:429). Právě tento „morálně reproduktivní potenciál“ je jednou z oněch „důležitějších věcí které mají ženy na starosti“, a která může být i důležitější než je kvalitní sex v západním pojetí.

 

Takovýto „morálně reproduktivní potenciál“ byl v evropské kultuře po dlouhé období zajišťován normativním tlakem rodiny i širší společnosti ostrakizující premaritální pohlavní styk (asymetricky a pragmaticky, pravda, ostrakizující hlavně premaritalní pohlavní styk žen – z logiky lidské reprodukce to byly ony, u nichž byly prohřešky nevyhnutelně viditelné.

 

Obdobně jako v cirkumcizních kulturách praktikujících infibulaci, i v západní kultuře panenství novomanželky bylo a mnohde dodnes je „hlavní rekvizitou ženy pro vstup do manželství“ (Brandes 1985:118).  

A, opět obdobně jako v cirkumcizních kulturách, bylo také různě testováno: dokonce ještě před svatbou britského prince Charlese a Diany Spencerové roku 1981 musela budoucí princezna projít prohlídkou u kráovského dvorního gynekologa, aby bylo následně v médiích slavnostně a šťastně oznámeno, že byla shledána pannou (Hicks – Gwynne 1994:166). Jeden i druhý mechanismus má zajistit, aby (alespoň první počaté dítě – privilegovaný dědic  – bylo vskutku manželovo.

 

Mohlo by se zdát, že takový detail jako je zajištění otcovství nás nemusí nijak zajímat a skutečně je za ním pouze mužský šovinistický zájem manžela. Inspekce panenství lady Diany ale staví problém do obecnějšího – ba globálnějšího – světla a ukazuje hlubší logiku tohoto zákroku. I když nám (na rozdíl od něj samého a jeho příbuzných) může být zcela jedno, kdo je otcem dítěte jakéhosi anonymního a bezmocného afrického zemědělce, kdo je otcem britského korunního prince a dědice trůnu již tak nepodstatné není. Představme si čistě teoreticky a kontrafaktuáně, že by slečna Diana Spencerová touto procedurou neprošla, a že by se v budoucnu v předvečer královské korunovace jejíhoprvorozeného syna, ozvala skupina lidí spřízněná s jiným členem královské rodiny, a zpochybnila legitimitu nástupu prvorozeného na trůn s tím, že je synem nikoliv prince Charlese, ale kohosi jiného. Pokud si dále představíme, že by obě dvě zájmové strany disponovaly značnou mocí a vojenským arsenálem, což je v případě takovéhoto zpochybnění pravděpodobné, můžeme si také představit britskou občanskou váku o nástupnictví a případně i zapojení dalších světových velmocí do takovéhoto konfliktu.

Jakkoliv se potom procedura přezkumu panenství jeví jako ponižující, při představě možných válečných hrůz je aktem velmi racionálním a paradoxně i humánním. Ač jindy a jinde může hluboce selhávat, tady je konzervativismus veskrze pozitivní Reaguje na svět, takový jaký je, bez ohledu na to, že by bylo lepší, kdyby byl jiný.

A s reálnými světy se setkávají lidé i mimo královské linie.

 

Morální tlak ale nikdy nefunguje stoprocentně a lidské sexuální chování je velmi obtížně kontrolovatelné. Proto ostatně mají západní soudy – instituce, které hájí (jak se alespoň věří) správnost a mravnost lidského konání – nemálo práce ne tak ani s určováním královského nástupnictví ale se soudním určováním otcovství na základě odborných laboratorních testů v případě že má některá ze stran (mnohdy mnoha zúčstněných stran) pochybnosti.

Některé společosti, věšinou patrilineární, mohou řešit takovýto pro ně zásadní problém spojený s (a)moralitou reprodukce – jednoznačost otcovství – ještě dříve, než může vyvstat: infibulace,  na rozdíl od normativních společenských tlaků, zajišťuje daleko efektivněji, že alespoň první z potomků nového páru splní beze vší pochybnosti morání a legitimní nároky patrilinií tj.  blízkých  příbuzných majících status plnoprávných členů společnosti. Infibulace tedy skutečně redukuje možnost nejistoty otcovství, stěží ji lze ale označt za čistě mužský zájem – legitimita potomstva je také cílem ženských příbuzných mužů (členek stejné patrilinie), stejně jako mužských i ženských příbuzných prospektivních matek, které tímto moráně reprodukčním potenciálem mohou zvyšovat svou společenskou prestiž. Stejně jako královská panna slečna Spencerová mohou bý ideálními manželkami ze slušného rodu a bez neslušné minulosti.

 

Zatímco například výše zmiňované obavy z možnosti dorůstání klitorisu do podoby penisu nikdo na Západě nebere vážně, snahy o zajištění legitimity potomstva jsou, hlavně v rámci západních radikálně feministických trendů zdůrazněně interpretovány jako důkazy surových projevů mužské sexistické nadvlády.

 

Avšak všechny formy adjustací ženských genitáilí jsou navíc aktem, který je obvykle prováděn ženami a je jimi plně kontrolován (Boddy 1982:696): ženy tento proces nejen podstupují, ale také ovládají. Jsou to tradičně ženy, které jsou odpovědny za provedení a zdárný průběh těchto rituálů(Kouba a Muasher 1985:100), a jsou díky tomu sociálně vysoce oceňovány. To jim také umožňuje posilovat jak svou femininní sebeidentitu, tak svou sociální pozici, pozici relevantních aktérů nezbytných pro legální a morální reprodukci dalších generací komunity.

 

Súdánské ženy tak ve svých výpovědích trvaly na tom, že ženská obřízka, byť pochopitelně bolestivá, nijaký způsobem jejich lidská práva neomezuje (Silverman 2004:431 podle Abusharaf 2001). Ta pro ně znamenají něco zcela jiného,nežpro nás.

Ať už se nám takovýo mechanismus líbí nebo nelíbí (a nám se, pochopitelně, spíš líbit nebude), stěží můžeme říci, že se jedná o iracionalitu, nesmyslnost či pouhý projev mužské patriarchální dominance."

 

Pozoruhodnost Skupnikovy monografie nazvané Kultury sexuality: Západ a ženská obřízka. Kulturně antropologická perspektiva ovšem netkví v tom, že by autor odhalil něco nového, pokud jde o pozadí, příčiny a následky operativních úprav ženských genitálií - je výjimečná v tom, že se zamýšlí nad tím, proč na Západě budí tolik odporu právě ženská obřízka.

 

Proč pozornost není věnována i obřízce mužské (na jejíž následky se rovněž umírá)?

 

Proč se média stejnou měrou nezajímají o kastrace mužů, prováděné v některých kulturách, proč se Západ nezajímá o podélné rozřezávání penisů až ke kořeni, o povinnou amputaci jednoho varlete dospívajících mladíků některých etnik nebo o zvyk Arabů z některých oblastí stáhnout kůži z penisu, šourku i části stehen mladého muže za přítomnosti jeho nastávající?

 

A proč se Západ začal ženské obřízky děsit až nyní, když její existence a principy jsou mu známy přinejmenším už po staletí?

 

"Percepce i sebepercepce schopnosti orgastického uspokojení nabírá oproti minulosti zcela protichůdné významy: zatímco dříve tato charakteristika ženství devalvovala, nově ho naopak umocňuje a činí skutečným. Klitorální orgasmus a klitoris se stává nejen prerekvizitou kvalitní soulože, kvalitního vztahu, ale i feminity a femininní sebeidentity. Emocionalita a provokativnost klitoridektomních genitálních adjustací má ale ještě o něco širší pozadí, jež se dotýká nejen sebepojetí žen, ale i mužů.

 

Stejně jako femininita, i maskulinita a sexuální identita mužů doznala výrazných změn. V období před dislokací reproduktivity a sexuality byla její významnou manifestací rovněž prokreativita – analogicky s mateřstvím jako manifestací feminity. Sexuální revoluce 60. let v případě mužů ještě více než dříve zdůraznila reproduktivní zdatnost v jejím kvantitativním významu, přičemž výsledky reproduktivní zdatnosti samotné – faktická mužská plodnost – byly, stejně jako v případě žen, za současné dislokace reproduktivity a sexuality, potlačovány. V pojetí maskulinity tím došlo k ještě výraznějšímu posunu od plodnosti k sexuální potenci. V následujícím období, v období onoho „přesunu od vaginy ke klitorisu“ dostává maskulinní sexuální potence nový obsah: „any men, especially highly educated ‚new men‘, define their sexuality partly in terms of producing orgasm in others“ (Parker 1999:211, zdůraznění kurzívou J. S.). V tomto novém pojetí je maskulinita dominantně definována a demonstrována nikoliv plodností či sexuální potencí, ale schopností přivést k sexuálnímu uspokojení ženu, které zase zpětně definuje a demonstruje její feminitu. V manifestaci maskulinity jsou prokreativní schopnosti – erekce, schopnost pohlavního styku, schopnost vyvrcholení či schopnost oplodnění partnerky – nahrazeny ženským orgasmem dosaženým klitorání stimulací „in other words, female orgasm by clitorial stimulation has taken the place of procreation as the manifestatin of male virility" (Parker 1999:211, zdůraznění kurzívou J. S.).

 

V pozadí našeho klitoridáního nadšení stojí specifická kulturní logika, kulturně specifická konceptualizace lidské sexuality. Z axiomů této kulturní logiky se odvíjí i emocionální pobouření Západu nad praxí klitoridektomních genitálních adjustací Jak Parkerová ukazuje, zájem Západu o nakládání s klitorisem, a tedy i o ženskou obřízku, svědčí spíš o naší vlastní konstrukci sexuální identity a strachu z jejího ohrožení než o těchto praktikách samotných (Silverman 2004:432).

 

Různé formy klitoráních genitáních adjustací vzbuzují strach a kastrační obavy nejen u žen, jejichž genitálie jsou odstraňovány, ale ohrožují rovněž maskulinní sebekoncepci mužů na Západě, protože „ man is not a ,real‘ man unless he can sexually satisfy a woman and the chances of a man sexually satisfying a woman (that is, enabling her to become a ,real‘ women) are much diminished“ (Parker 1999:211). Praxe klitoridektomních genitálních operací kastruje nejen ženy, ale také západní muže tím, že jim znemožňuje realizovat jejich vlastní maskulinitu v její kulturně specifické podobě.

 

Demolice klitorisu vede v kulturní logice Západu k demolici nejen sexuání rozkoše žen i mužů, ale i k demolici femininnía maskulinní sebeidentity.

 

Takováto kulturně podmíněné nadšení pro reifikovanou sexuání rozkoš a západní podobu femininní i maskulinní identity, podotýká Parkerová, ovlivňuje nejen postoje neodborné veřejnosti, ale i pohled jejich profesionálních kolegů antropologů, kteří rovněž popisují ženskou obřízku jako „nechutnou“, "barbarskou“, „nesmyslnou“ či „nelidskou“ praktiku a nejsou schopni o ni přemýšlet komplexněji a jinak, nežli v termínech fyzické mutilace a ztráty možnosti zakoušení sexuální rozkoše. Jejich postoje a reakce, nebyly-li přímo rasistické byly rozhodně stejně etnocentrické jako postoje neodborné veřejnosti, a daly by se vyjádřit přibližně následovně „circumcision is a barbaric practice. It is carried out by simple and uncivilized people. If they were sophisticated and educated like ,us‘ in the West, they would realize that there were new, different and better ways of behaving. The solution is simple. They should behave like ,us‘“." (Parker 1999:205).

 

Snad je možné formulovat závěr o pozadí západních postojů i obecněji: praxe klitoráních genitáních adjustací pobuřuje nejen tím, že demoluje západní pojetí a sebepojetí maskulinity a feminity. Tyto postoje jsou internalizované do takovéhloubky, že nejsou svými nositeli vnímány jako kulturní alternativy podob lidské sexuality, ale univerzáně lidské imperativy: jen takto prožívaný sex je hodný pravých lidských bytostí, a svobodné lidské bytosti k němu nemohou než přirozeně tíhnout.

 

 „Necivilizované a barbarské zvyky“ druhých pak zpochybňují hluboce prožívané západní přesvědčení o přirozenosti a správnosti našich představ jak o nás samých, tak i o přirozeném a správném způsobu lidství."