Manželství a peníze

Nechápu, proč se lidé berou.

V souvislosti s článkem o svatebních zvycích v Senegalu napsal mi kdosi komentář o tom, že se diví, že za takových podmínek se vůbec někdo je ochoten ženit.

A úplně stejně udivena jsem byla dnes já, když jsem četla příběh jakéhosi pána, který takové martyrium podstoupil, aby mu manželka nakonec řekla, že vůbec jeho manželkou není a ať táhne k čertu... Nebo to možná bylo úplně jinak?

 

 

"Bylo mi jedenatřicet," vypráví pan Fall, "a v nemocnici, kde pracuji, jsem se seznámil s jistou vdovou, matkou osmileté holčičky. Vdávala se brzy, byli jsme skoro stejně staří.To jsem ale zjistil až po svatbě, když se ukázalo, že se s rodinou svého prvního manžela soudí o dědictví.

 

Začalo to tím, že jsem se zamiloval. Volal jsem jí několikrát denně. Chtěla po mně, abych za ní jezdil do Ziguinchoru v jižním Senegalu; bál jsem se, že by mě cestou mohli přepadnout, ale nakonec jsem jel. Řekla mi tam, že chce, abychom se vzali co nejdřív. Že jeden z jejích nápadníků, známý, bohatý a významný muž, se s ní chce oženit už za pár týdnů. Měl jsem na rozhodování jen čtrnáct dní, a málem bych od svatby byl upustil, ale přesvědčila mě, že chce žít jedině se mnou. Vrátil jsem se na sever a informoval rodiče, že se budeme stěhovat do Ziguinchoru. Jenže během následujících týdnů jsem přišel skoro o jeden a čtvrt milionu franků. Netušil jsem, že je na prachy. Samozřejmě, věděl jsem, že takové ženské jsou, ale ona se chovala jinak. To až když jsme se vrátili z líbánek, teprv pak jsem si začal líp všímat... Líbánky jsme trávili v letovisku Cap Skiring. Když jsme odtamtud odjížděli, dal jsem jí tři sta padesát tisíc (cca 17.500 Kč). Hned pár dnů nato mi volala, že její odmítnutý nápadník jí vyhrožuje kouzelnictvím; poslal jsem jí ještě jedenáct tisíc, aby si mohla zajet pro protikouzlo do Gambie, a poukázal jsem jí pak ještě dalších padesát tisícovek. Ani nevím, jestli do té Gambie vůbec jela. Když jsme spolu mluvili příště, řekla mi, že potřebuje nový mobil, model, co stojí dvě stě deset tisíc franků.

 

Poslal jsem jí ho. A s ním ještě šaty za dvaadvacet a půl tisíce.

 

Byl jsem sice její manžel, ale až po čase jsem náhodou zjistil, že má ještě jedno telefonní číslo, na kterém přijímá hovory od jiného muže. Začal jsem o ní pochybovat.

 

Měsíc po svatbě mi volal tchán, že manželka má problémy, že dluží peníze a hrozí jí vězení. Že si půjčila na svatební oslavy... Bál jsem se o ni a poslal jim dalších sto třicet tisíc franků. To bylo pár dní předtím, než jsem za ní přijel. Už když jsem za ní vyrážel, chtěla po mně, ještě po telefonu, další peníze. To už jsem jí řekl, že to tak nejde, že jsem jí přece právě poslal šedesát tisíc, a to ani nepočítám těch sto třicet, které jsem pro ni poukázal jejímu otci.

Odpověděla mi: "No, když je to tak, vem na vědomí, že už nejsem tvoje manželka."

 

Bral jsem to jen jako manželské hašteření, nenapadlo mě, že by to myslela vážně. Jenže když jsem za ní přijel, nemluvila se mnou. A ani následující den. Když jsem jí poslal textovku, odpověděla mi: "Nejsem tvoje žena, přestaň mi volat a psát. Jestli toho nenecháš, celý život budeš litovat. Nepotřebuju tvůj souhlas, abych byla znovu volná."

 

Tehdy jsem to vzdal, ale věřil jsem, že dokud nemáme soudem stvrzený rozvod, jsme pořád manželé.

 

Volal jsem manželčině otci, aby jí domluvil. Manželka znovu žádala, abych se s ní rozvedl. Telefonoval jsem pak její matce, abych jí dal číslo peněžního transferu, jímž jsem manželce posílal další milion tři sta tisíc franků. Tchyně mě v rozpacích požádala, ať počkám, že s dcerou promluví, ale pak peníze odmítla.

A i když nejsme rozvedeni, manželka se znovu vdala, žije teď se svým šéfem! Navíc si vymyslela, že já dlužím osm set tisíc franků jí, a chce mě žalovat."

 

Tchyně pana Falla vidí věci jinak: "Ten člověk je chorobný lhář. Se žádostí o ruku k nám poslal jen dva lidi, muže a ženu, že prý jsou jeho příbuzní. Dva dny po svatbě žádal dceru, ať mu půjčí  osm set tisíc, že jí je vrátí, hned jen co zase přijede. Nic nám neřekla a ty peníze si pro něj vypůjčila, abychom nevěděli, že k nám přišel s prázdnýma rukama. Starali jsme se o něj, aniž bychom od něj viděli jediný halíř. Pak se mladí jednoho dne pohádali a když jsme se je snažili usmířit, vyšlo najevo, že se dcera kvůli panu Fallovi zadlužila. Tvrdil nám, že jeho peníze jsou zablokované v bance, a v srpnu jí odsouhlasil rozvod. Ať se propadnu, jestli za dceru utratil půl milionu!" dušuje se. 

 

A ani otec bývalé paní Fallové s ex-zetěm nesouhlasí: "Pan Fall se s dcerou rozvedl v srpnu. Ale nesplnil žádné ze svých závazků, nezaplatil ani symbolické věno. Dcera pořád čeká na svých osm set tisíc, a jestli se nedočká, budeme Falla žalovat o náhradu škody a o úroky."

 

 

Načteno ZDE.