Nějak jsem to neodhadla. (Z březnového deníčku šílené matičky)

Jaro ve mně budí touhu po změně. A bezbřehý, nerealistický optimismus.

Zaregistrovala jsem se v nedaleké knihovně. Přesto, že poslední roky nestíhám číst ani knihy za vlastní peníze koupené, natož si nějakou literaturu půjčovat. Výprava za duchovní potravou změnila se v duchovní obžerství.

 

Můžu přečíst dvacet knih za měsíc, z toho některé tlusté a faktografické, když se zároveň snažím udržet při spokojeném životě potomky a Chotě, přeložit třísetstránkový román, napsat třísestránkový román, doupravit další vlastní text a vyžehlit patnáctipračkový kopec prádla, před kterým si sama připadám titěrná a který se podobá bájné sani z pohádky - když tři pračky užehlím, kopec o čtyři naroste...?

 

Čtu při žehlení. Čtu při vaření. Čtu při kojení. (V diskusi mi sice nějaká paní tvrdí, že u kojení by se pokud možno nemělo číst vůbec, ale když tu mám samou hodnotnou literaturu, tak by se snad dalo přimhouřit očko?) Při mytí podlahy ani při kartáčování vany ještě číst neumím, ale i tyto dovednosti si časem určitě osvojím. Synchronizace činností je, už jsem pochopila, jediný možný způsob, jak ošidit nepříjemný fakt, že den má jen čtyřiadvacet hodin.

 

Některé záležitosti jsou navíc už z principu samotářské povahy a slučovat s jinými je lze jen omezeně. Tak například: chtěla-li jsem potkat Kopřivu, měla jsem to štěstí, že jsem směla zároveň trávit čas i s Ness co nemá blog, Ladulí a Liou (u které si nejsem jista, jestli je to tahle Lia, ale snad jo), ale kdybych si do té hospody donesla žehlení nebo si při konverzaci četla, vypadalo by to divně.

Dost na tom, že jsme tam popíjely čaj a tou jednotnou netradiční volbou sklíčily službukonajícího servíra natolik, že nad první objednávkou piva z řad osazenstva našeho stolu překvapením radostně zavýskl.

 

Dýchánek jsem opustila předčasně, neb zatímco se mi Choť snažil dovolat (a zatímco si mé spolusedící objednávaly krmi), rozhodla se batrie u mého beztak již jen na důkaz dobré vůle fungujícího telefonu (ne, nebudu si pořizovat nový. Tři neopravitelně proslintané přístroje v jednom roce stačí - další si opatřím teprve, až mi všechny děti vyrostou a vnoučata budou ještě daleko!) a já netušila, zda u nás doma hoří, nebo se Choť jen chce ujistit, že jsem živa a zdráva a budu se ještě někdy vracet domů.

 

Jenže já vlastně ani nemůžu předstírat, že to bylo úplně takhle, protože o tom, jak mě Choť hlasem ukrutným a nesmlouvavým hned po Večerníčku odvelel domů a já se z toho hrůzou počurala na židli, už psala Kopřiva tady . To jen, abyste věděli, jak se věci mají doopravdy.

 

Choť pochopil, že jsem se v hospodě zdržela o půl hodiny déle, než jsem anoncovala. Ale v knihovně? "Co jsi dělala tak dlouho v knihovně?" ptává se udiveně, protože přijmout fakt, že někdo může hodinu bloumat knihovnou, je pro něj stejně obtížné, jako je pro mě přijetí faktu, že si někdo může hodinu v obchodě prohlížet košile. A to se v jeho očích ještě ta "moje" hodina určitě násobí, protože do knihovny si obyčejně neberu děti.

 

Brát s sebou Kakaa je poměrně bezpečné. Začíná mluvit ("Hele!" "Kde je?" "Tady!" "Tak!") a je vybaven rodičovským alarmem: kdykoli začne dělat něco, co má zakázáno, vrtí hlavou a říká sám sobě hlasitě a varovně: "Nenenene!"

 

V nadšení ze snadného cestování, vzali jsme ho se staršími dětmi na Matějskou pouť. Nedostali jsme se tam snad tři roky, takže jsem opravdu nebyla připravená na to, že budeme mezi atrakcemi procházet víceméně sami, hustelrsky atakováni jejich provozovateli, doufajícími urvat aspoň jednoho zákazníka (dřív, než mu peníze z kapes vytahají jiní). Za mého mládí bývala na Matějské hlava na hlavě... teď jsme prchali před kolotočáři, kteří se nás z nedostatku jiných potenciálních obětí snažili odvléci na předražené atrakce, případně nakrmit párkem za půl stovky.

 

V dolní části areálu, tam, kam vzácní návštěvníci dojdou pravděpodobně až ve chvíli, kdy už nemají žádné peníze (správa Výstaviště byla k peněženkám návštěvníků tak laskavá, že v areálu není k nalezení jediný bankomat - neo aspoň není k nalezení snadno, protože my ho nenašli), se nachází skákací hrad. Skončili jsme na lavičce u hradu, tedy my rodiče, a děti se mohly realizovat. Hrály si asi hodinu, než přišla přiměřeně mladá, dvoudětná rodina, strčila potomky do hradu a ostatní děti začaly prchat. Nově příchozí holčička se batolila ke skluzavce, ale chlapeček, asi tak tří nebo čtyřletý se hrou nezdržoval a neprodleně se jal pěstmi bít a kopat všechny děti, které se mu připletly do cesty. Chlapečkovi rodiče, opření o mantinel, scénce pokojně přihlíželi.

 

Některé děti vyklidily pole, bacená Miminka se rozplakala a Choť, který naštěstí pro chlapečka neviděl akci, Mimince vyčetl, že chlapečka, o hlavu menšího, nebacila v odvetu. Já jsem se místo osvěty jen tiše těšila na to, co nastane, až chlapeček bací Knoflíčka. Chlapeček byl ale bohužel nadán nějakým šestým smyslem pro větření potíží, takže některé děti ze zábavy vynechával a poté, co jsme zrakem ostřížím začali sledovat své potomstvo, připraveni v případě konfliktu vtrhnout na bitevní pole a chlapečka v zubech odnést k rodičům, si už nevšímal ani Miminky.

 

V hracím koutku v restauraci, kam jsme se uchýlili s Bělou a jejími polokaribskými dětmi, žádný takový chlapeček naštěstí nebyl. Znervózňovali mě jen dospělí - Kakaovi je přece jen už rok a já zapomněla, jak zvědaví někteří lidé jsou... i Běle lezou kolemjdoucí do šátku, aby si mohli prohlédnout miminko ("Jé, a támhle je ještě jeden, úplně malinkej!" "Kde, ukaž? Já nic nevidím!").  

 

Cestování s Kakaem je tedy bez problémů, a cestování s Chotěm? To je riskantní jen maličko: 

 

"Nezdržuj se, nemáme čas, jdeme," volá na mě cestou kolem knihkupectví.

 

"No vždyť já se nezastavuju, vždyť jdu, sakra, to se nemůžu ani podívat přes sklo a za chůze?" vztekám se a poklusávám za zrychlujícím Chotěm, který vzápětí zpomalí: "To je zajímavý!"

 

"Nezdržuj se, nemáme čas, jdeme," volám na Chotě a předbíhám ho, "musíme běžet kolem knih, musíme běžet i kolem oděvů, honem!"  

 

 

A teď mě omluvte, musím běžet...