Z březnového deníčku šílené matičky

"On říká, že nemáme narozeniny!"

"Říká, že je má jenom Kakao! Že my máme dneska taky narozeniny, žejo, mami?"

  

Děti na kolektivních narozeninách trvaly tak dlouho, až se i chlapeček od sousedů přišel zeptat: "že má dneska narozeniny jen to miminko? Ony mi tvrdí, že mají narozeniny všechny..."  

 

Mají. Nemůžu za to, že rodím vždycky o výročí... Všechny moje děti mají narozeniny ve stejný den.

 

 Aspoň můžou slavit najednou, a ještě občas k narozeninám dostanou mladšího sourozence. I když letos jsem jim ho k všeobecnému zklamání nadělit nestihla. ("A mami, kdo bude spát v té postýlce, až Kakao vyroste? Dáme tam tu malou holčičku, až ji budeme mít?")  

 

Mimince konečně dorostly vlasy (kdo by řekl, že před dvěma lety byla ostříhaná dohola) a já se ji konečně naučila česat ("co jí na ty vlasy dáváš, že to dělá takový krásný prstýnky," vyzvídá kamarádka, běloška, přírodou obdařená bujným neučesatelným afrem, která za pětadvacet let života nezjistila, že takové vlasy musí rozčesávat mokré a promazávat jakoukoli Okamžitou pečující kůrou od Schwarzkopfu... stoupá mi sebevědomí, já to tajemství odhalila už po pěti rocích.).  

 

A když jsem se poznenáhlu začínala radovat nad tím, že zatímco většina dětí v obchodě táhne rodiče k regálům s bonbóny, ty moje žadoní o mrkev, banány, hrozinky, jahody, sýr a rýžové křupky, přišel šok: "koupíme oplatky?" tázalo se dítko v malém obchůdku.

 

"Oplatky?" žasla jsem. "Odkud znáte oplatky?"

 

Ukázalo se, že i když bonbóny a sušenky děti doma nedostávají (protože je vůbec nekupujeme, čokoláda stačí v množství nepatrném dvakrát týdně a coca-cola tehdy, když tatínek venku podlehne škemrající dcerce... což nebývá, díky tatínkově pracovní vytíženosti, moc často), široké okolí - prarodiči počínaje, školkou a kamarády pokračuje a rodiči kamarádů konče - je přesvědčeno, že bonbony, čokoláda, sušenky, oplatky a brambůrky jsou ta pravá strava pro naše potomky.

 

Návštěvám, přinášejícím Kinder vajíčka, děkuji, protože vajíčka s hračkou uvnitř ta mláďátka potěší a čokolády na vajíčkách moc není... a poděkovala jsem, byť se značným překvapením, i návštěvě, která mi minulý týden "pro děti" předala igelitku plnou cukrovinek.. jejíž obsah jsem nakonec redistribuovala. Propána, přece do vlastních dětí nenacpu dvě kila cukru? Kdo by něco takového udělal?

 

Před očima mi v duchu defilují stránky wolofské publikace pro vesničany "Kde není lékař", v níž autor vyzývá rodiče, aby dětem nekupovali slazené nápoje a bonbony, ale, mají-li už pár mincí nazbyt, aby potomkům dopřáli arašídy, mléko nebo vejce...

 

Možná by se nějaká taková osvěta hodila i v českých zemích.  

 

I když pátrat po ní nebudu. S postupujícím časem mi přibývá práce i restů... a tak, když tu náhodou pár dnů nebudu, myslím, že bych za sebe mohla doporučit záskok.

 

Třeba tady: pan Kučík se ze severní Itálie zamýšlí netradičním způsobem nad kdečím. Stal se, stejně jako pan Haidler, stálicí mého blogovacího nebe teprve nedávno.

 

To Mirka Langerová je klasika, první z prvních, skoro jako Iva Pekárková, podobně jako Kypřanka nebo Korfanka .

 

Flammerole už sice nehledá, ale co jí teď chybí na vztahové napínavosti, přidává na vtipu.

 

Psaní Hanele neztratilo nic z kromobyčejného půvabu ani po mateřské a jiných pauzách, zatímco Marťas pauzy (a já doufám, že ne trvalé!) teprv plánuje.

No a u Ebo in Naija , Umm Abbas ani Nominka snad už žádné změny nepřijdou...