V našich končinách je celkem známo, že osmého března v roce 1908 newyorské švadleny stávkovaly za hlasovací právo, zkrácení pracovní doby a lepší pracovní podmínky. Mnoho z nich pro tuto troufalost přišlo o zaměstnání a jejich odhodlání si lidé časem začali připomínat Mezinárodním dnem žen.
Pátý březen v celosvětovém měřítku výjimečný není - ale v senegalské vesnici Nder si ho modlitbami a setrváváním v domovech připomínají každé první březnové úterý už 190 let.
Nder leží v bývalém království Walo. Jeho obyvatelé se, stejně jako ostatní waloané, živili zemědělstvím a obchodem. S kšefty to ale nebylo zas tak jednoduché: za řekou (Senegal) začínala země kočovných Maurů, a při spatření skupiny cizinců ze severu člověk nikdy nevěděl, jestli přijíždějí jako zákazníci, nebo jako lupiči.
Rok 1820, kdy se to stalo, nepatřil k nejklidnějším: Maurové z kmene Tarza se spojili s Tukuléry a Walo napadali často; v bitvě u Ntaggaru ošklivě zranili braka, waloského krále, a ten se pak - v doprovodu dvořanů a značné části jízdního vojska - jel kurýrovat do Saint Louis.
Pátého března bylo úterý. Muži z Nderu odešli, tak jako vždycky, hned za úsvitu na pole, na lov do savany, vypluli s rybářskými sítěmi na řeku. Ve vesnici zůstalo jen pár vojáků ceddo, ženské, děti a hodně staří lidé. Den jako každý jiný prý bylo to úterý; začínalo období sucha, už ráno bylo teplo a ten teplý vzduch se naplňoval ozvěnou úderů tlouků v hmoždířích, výskáním dětí, mečením koz a kdákáním slepic.
Pak ty známé zvuky přehlušil jekot. Od řeky utíkala nějaká vyděšená paní, které šla ráno pro vodu nebo snad prát prádlo, a křičela, že na druhém břehu hledá brod ohromná skupina maurských bojovníků.
Všechny ženy v panice začaly naříkat. V savaně se není moc kam ukrýt, Maurům na koních pěší vesničanky neutečou - čekalo je otroctví v cizích zemích. Věděly to moc dobře, maurské přepady tak končily vždycky. Nikdy už neuvidí rodinu...
Všeobecnou hysterii zarazila Mbarka Dia, královnina dvorní otrokyně. Prohlásila, že je lépe zemřít, než sloužit někomu jinému, než vlastnímu králi, nevšímala si obvinění z čarodějnictví, kterým ji některé vesničanky počastovaly, a přiměla ženy, aby si oblékly šaty svých nepřítomných manželů. Malé děti, které už uměly chodit a jejichž útěk chtěly ženy krýt, poslaly na pole, aby se schovaly v obilí. Ty nejstarší měly jít dál a přivolat pomoc.
Ozbrojeny vším, co našly - od motyček přes tlouky až po opravdové zbraně - utkaly se vesničanky s nepřítelem.
Bojovaly o život a sílu jim dodávalo zoufalství - grioti dnes zpívají o tom, že ono úterý ženy z Wala pobily na tři sta Tarzů. Ale i kdyby mrtvých nepřátel nebyly tři stovky - víme přece, jak lidé umějí přehánět - je fakt, že ty statečné ženské Tarzy zahnaly. Ale když Maurové sbírali své raněné, zjistili, že většina protivníků byly - ženy! Ve vesnici není nikdo než ženské! "Ty nás přece nemůžou porazit," usoudil maurský náčelník, a začal své vojsko - počtem daleko převyšující vesničanky z Nderu - řadit k novému útoku, během něhož hodlal nad odbojným zbožím zvítězit.
Ženy, mnohé z nich také raněné, zmalomyslněly. Pomoc nepřijde. Zajetí je jisté. A Mbarka Dia promluvila znovu: "zasloužíme si snad otroctví? Chcete, aby se o nás o generace později povídalo ´odešly do zajetí´? Nebo byste raději, aby lidé říkali ´hrdinně bojovaly až do konce´?"
S hořícím klacíkem vstoupila do velké rákosové chýše na návsi. Ženy ji následovaly jedna po druhé. Žádná nezůstala venku. Staré, mladé, urozené i prosté, dívky před pubertou, těhotné ženy i stařenky, všechny procházely dveřmi dovnitř. Matky, které se nechtěly odloučit od svých nejmenších dětí, s sebou nesly už jen mrtvolky - samy svá miminka udusily, aby je ušetřily horšího osudu.
Poslední z žen zavřela dveře. Chýše vzplála během chviličky, a zpěv uvězněných žen brzy přešel v dusivý kašel. Dočista zmlkly až poté, co se na ně zřítila hořící střecha.
Jen jediná svědkyně tu scénu přežila. Někteří říkaji, že to byla jedna z těhotných matek, krátce před porodem, která čekání na bolestivou smrt nevydržela, vykopla dveře a poloudušená unikla. Jiní vyprávějí, že to svědectví pochází od malé holčičky jménem Seydani Mafatim, kterou sama Mbarka Dia poslala, aby se nechala Maury zajmout a pak, jestli se jí podaří uniknout, řekla mužům, jak statečné byly jejich babičky, matky, sestry, ženy a dcery při obraně svobody. Seydani Mafatim prý odjela s Maury do Rossa, kde jí pomohli její příbuzní, a ona tam nakonec zůstala, a dokonce si v Rossu založila vlastní rodinu.
Jisté je - i historikové se na tom shodují - že Mbarka Dia dostála svému úmyslu: raději zemřít, než žít ve službách cizího pána.
no teda...
OdpovědětVymazat..dik za tenhle článek.
OdpovědětVymazat