Jsem vrchol hnusu na zemi a vůbec mi to nevadí

aneb o africké porodnosti

Alespoň mi to nařčení připomnělo, jak absolutní neznalost (nepředstavitelnost!) reálií může člověka svést k falešným představám a špatným interpretacím.

 

Vtip ugandského rolníka, který si se zvědavým bělochem kladoucím blbé otázky zažertoval slovy "protože ty děti rádi děláme" a od té doby se v Česku tato odpověď traduje jako vážně míněná realita, ten tady opakovat nebudu.

 

Nebudu psát ani nic o k- a r-strategiích (dodneška mi není jasné, jak se zastánci zmíněné teorie porovnali s demografickou revolucí a - ti, kteří žijí v České kotlině - relativně prudkým přesunem našich předků ze skupiny r- do skupiny k-).

 

Historicky vzato, Afričané donedávna neměli problém s nedostatkem půdy nebo prostoru. Měli problém s nedostatkem lidí.

 

Platilo, a dodneška platí, že čím početnější skupina je, tím lepší má přístup ke zdrojům, k moci, tím více solidárních opor má k dispozici jednotlivec. "Příbuzenské skupiny klesnuvší pod minimální počet byly prostě pohlcovány plodnějšími soky v procesu přirozeného výběru," říká John Illife v knize Afrika a Afričané. Potřeba vytvořit co nejpočetnější skupinu narážela na mimořádnou nepříznivost podmínek: snad nikde jinde na světě neexistuje tak bohatá a variabilní škála mikrobů a parazitů. Evropští kolonizátoři a dovezený dobytek sice v mnoha oblastech brzy umírali, ale Afričané měli miliony let na to se okolí fyzicky přizpůsobit, a parazité měli stejně dlouhou dobu na to, jak dosáhnout života v symbióze, která by hostitele nevyhubila. Přesto byla úmrtnost velmi vysoká zejména mezi dětmi: malárie, průjmy, meningitida, frambézie, bejel a další choroby,společně s nedostatkem živočišných bílkovin způsobovaly, že v 18. století v prvním roce života zemřela asi třetina dětí a mnoho (většina?) ostatních se nedožilo pátých narozenin. ("U etnika Anyi na Pobřeží Slonoviny ...měla žena právo obřadně pohřbít teprve své čtvrté zemřelé dítě."tnj)

 

Na celém území Afriky se navíc v různě dlouhých periodách vyskytovaly hladomory, způsobované nálety kobylek, suchem nebo naopak prudkými dešti v neobvyklou dobu, případně, tak jako v Evropě, válkami bránícími lidem v obdělávání půdy. Periody bývaly různě dlouhé (zprávy z Angoly hovoří o cca každých sedmdesáti letech) a následky strašlivé: v letech 1738-56 zemřela kvůli hladomoru způsobenému suchem a hejny kobylek polovina obyvatel Timbuktu, a při třech hladomorech na Kapverdách mezi lety 1773 až 1866 se počet obyvatel pokaždé snížil asi o 40%. I v tomto případě byly jedněmi z prvních obětí malé děti.

 

Přitom děti byly (a jsou) vším: od záruky pokračování života svých rodičů (ve smyslu biologickém i duchovním), přes naději na přežití skupiny, potvrzení práva na manželství, zabezpečení ve stáří až po upevnění společenského postavení rodičů.

 

Za těchto okolností se africké zaujetí plodností stalo bezmála posedlostí: plodná žena zasluhuje úctu, neplodná se dočká pohrdání. Neplodný fulbský manžel raději ženě najde milence, než by zůstal bezdětný, a babičky i v muslimských oblastech hrdě vystavují na odiv svá splasklá ňadra, důkaz mnohanásobného mateřství.

 

Dívky se dříve (a někde to tak je dodnes) vdávaly hned po dosažení pohlavní zralosti, aby nepřicházela vniveč jejich plodící schopnost. Přesto málokterá z těch, které žily na konci 18. a počátku 19. století, za celý život porodila víc, než šest dětí (pro srovnání: je to zhruba o čtyři děti méně, než bylo v té době obvyklé v Čechách). Důvodem tohoto relativně nízkého počtu dětí na ženu nebyla snaha porodnost omezit, ale naopak zvýšit počet přeživších dětí tím, že se zvětší věkový odstup mezi nimi. To měla obvykle zajistit sexuální abstinence kojících matek; matky děti kojily tři, někde i čtyři roky. V Gambii, pokud kojené dítě onemocnělo, bývala matka nařčena z nevěry (předpokládalo se, že nemoc způsobují změny v mateřském mléce, vyvolané pohlavním stykem).

 

Přes tato opatření setrvávala Afrika v demografické krizi až do dvacátých a třicátých let, někde dokonce až do poloviny 20. století - jejího obyvatelstva ubývalo.

 

Výjimkou je Etiopie, jejíchž občanů začalo přibývat už od začátku století - populační explozi nastartovaly silné ročníky dětí, počatých náhradou za ty, které zemřely při hladomoru v letech 1888 - 1892.

 

Africká populace začala v typických případech přirozeně růst nejprve v oblastech pod vlivem misií, v regionech, kde bylo zavedeno tržní zemědělství a rozšířeno základní školství přístupné dívkám. Z dostupných záznamů se zdá vyplývat, že porodnost si v subsaharské Africe sice udržovala stávající úroveň, ale poklesla novorozenecká a kojenecká úmrtnost a objevily se nové metody léčby ženské neplodnosti

 

Od roku 1920 do roku 1950 stoupl počet obyvatel Afriky ze 142 na 200 milionů. 

 

Britský tajemník pro kolonie v roce 1948 jasnozřivě napsal:  

 

"Zavádíme lepší zdravotnictví jenom proto, abychom se ocitli před populačním problémem úděsných rozměrů. Musíme živit to rozrostlé obyvatelstvo, protože jejich zemědělské metody a způsob života jsou zoufale nevhodné pro takové množství lidí... V budoucnosti nás určitě čekají potíže. Nemůžeme uskutečňovat rozvojové projekty dostatečně rychle, aby poskytly užitečné placené zaměstnání celé rostoucí generaci. Nemůžeme každému z nich obstarat pozemek a mnozí z nich by o to ani nestáli. Rostoucí počty lidí nelze podporovat nebo živit v rezervacích. Při současném stavu své ekonomiky si nemohou dopřávat všechny služby, jichž se začínají dožadovat. Hlučně volají po dobrodiních civilizace bez hospodářské základny, která by je mohla poskytnout a udržet... Nemůžeme dlouho doufat, že uspokojíme všechny nové choutky koloniálních národů, a můžeme se tedy nadít nepokojů."

 

Je smutné, že předchůdcům (a ani následovníkům) britského tajemníka nedošlo, že zavedením evropských škol, tisku a dalších médií, v nichž jsou výdobytky "civilizace" propagovány a oslavovány jako nejvyšší meta, jíž lze dobýt, jako právo každého a ultimativní nutnost, v nichž je západní způsob života a jeho tradice vyzdvihován jako pokrok a nahrazení stávajících (sice dosud bez problémů fungujících, ale nevhodných a zaostalých a špatných) reálií oním západním předkládáno jako důkaz rozumu... pak se není možné divit, že lidé, pracně vykořeněni a zbaveni národní hrdosti se budou  dožadovat toho, co je jim předkládáno jako "jediné dobré a správné".

 

Jinými slovy: je hloupost člověka učit, že jeho životní styl je špatný a můj dobrý, a zároveň si myslet, že takto "poučený" a přesvědčený jedinec bude i po mém výplachu mozku dále ochotně setrvávat v tom, o čem jsem mu řekl, že je špatné a zaostalé.  

 

Literatura: John Ilife, Afrika a Afričané, dějiny kontinentu, Vyšehrad 2001

 

 

Příště: pokračování o demografii od 50. let 20. století a o příčinách současného stavu.