Co děláš, když ti chlapi sahají mezi nohy?

Tradice praví, že nejen tvář, ale ani hlas se nemá vystavovat na obdiv, a tak byla poslušně zticha.

Po čtyřech hodinách jí zlobivé děti tak lezly na nervy, že začala vzteky omdlévat. Miminko řvalo a bylo stále těžší mu zacpávat něčím pusinku, ostatní caparti lítali jak šílení po pokoji, lezli matce po zádech, tahali ji za vlasy a nakonec jí jeden z nich strčil klacík do nosní dírky. Nemohla se bránit, držela na rukou nejmenšího potomka a tak z ní najednou vyjelo "Dejte už pokoj, haranti!"

 

Nebyl to snad ani výkřik, spíš zvýšený hlas. Když hosté odešli, tak to aspoň praví rodinná tradice, strýc ji vytáhl na dvůr, zeptal se, proč ho zostudila před spolužáky a ona mu odpověděla cosi nehezkého, zřejmě, že spolužáky nikdo nezval na celou noc. Strýc vzal srp, tedy podle rodinné tradice, a zasekl ho ženě do hlavy. Umřela prý poměrně rychle. Dále se legenda nevypráví a já si stejně myslím, že to celé bylo maličko jinak. Tohle si museli vymyslet naši muži, aby ukázali, jak oni jsou hodní a shovívaví ve srovnání s takovým běžným strýcem, a také proto, aby nám před spaním mohli vyprávět poučné historky, jež nás odradí od podobných nepřístojností. Byl to jeden z prvních příběhů, které mi po příjezdu do Kábulu můj manžel pověděl.

 

"A fakt je to pravda?" tázala jsem se ho tehdy s vyděšeným zrakem.

 

"Fakt je," odpověděl tajemně.

 

"A proč nešel do vězení?"

 

"Protože zabil vlastní ženu, ne cizí."

 

"Aha. A co vy, příbuzní?"

 

"On je náš příbuzný, ona se k nám přivdala, já byl navíc hodně malej, možná jsem ani nebyl na světě."

 

"Aha."

 

"Ale stalo se to," tvrdil paličatě.

 

"Možná před pár sty lety a někde úplně jinde, viď."

 

"Nevím přesně kdy, ale byl to náš strýc."

 

Byla jsem ráda, že si můžu myslet, že tahle povídačka je jen na strašení nehodných žen. Že se nikdy nestala, hlavně ne v naší rodině. Tehdy, když jsem byla v Kábulu čerstvá, mne zarazila jiná věc. Že můj vzdělaný muž, co chodil po moskevských diskotékách a prodával spolužačkám džíny, měřil jim rozměr přes boky vlastní dlaní, že tenhle muž, a ještě ke všemu můj, chce, aby to byla pravda, abych tomu věřila a je hrdý na to, že srp do hlavy ženy zaťal právě jeho strýc, ať už byl z kteréhokoliv kolena."

 

Málokdo u nás nezná novinářku a zakladatelku občanského sdružení Berkat, Petru Procházkovou.  Po absolvování žurnalistiky na Karlově univerzitě pracovala v časopise Květy a od konce 80. let působila v Lidových novinách, dlouho jako válečná zpravodajka a zahraniční korespondentka z Ruska. V roce 1994 společně s Jaromírem Štětinou založila novinářskou agenturu Epicentrum a naučila se reportáže již nejen psát, ale i točit. V roce 2000 se začala věnovat humanitární práci v Čečensku, založila dětský domov pro čečenské sirotky a byla úředně vypovězena z Ruska. Stala se korespondentkou v Afghánistánu, založila již zmíněné sdružení Berkat a svému afghánskému manželovi ve dvaačtyřiceti letech povila syna.

 

 

Vyskočila jsem a vyrvala Nafise cigaretu ze rtů. Vytřeštila oči a zakvákala: "Co blbneš... von je tady? No a co?"  Ještě hořící cigarety jsem zapíchla do květináče pod oknewm a pak se jala rozhánět zuřivými pohyby kouř. Zdálo se mi, že v místnosti není vidět na krok. "Uklidni se," zařvala Nafisa a otráveně vstala. Mávla neohrabaně dvakrát rukama, aby projevila solidaritu, a v tu chvíli vešel můj muž do dveří. Měl ruce plné balíků a na tváři ten úsměv dítěte, které krapet přerostlo, kvůli kterému jsem se na něj nezlobila, ani když dělal věci, co mě hodně bolely. Teď měl takovou radost, že necítil ani zápach cigaretového dýmu ani mu nevadilo, že je u nás Nafisa, a ani se nezeptal, jak se dostala dovnitř, když jsem neměla nikomu otvírat.

 

"Mám pro tebe krásné dárky," zvolal šťastně a teď zas pro změnu vadila Nafisa mně. Chtěla jsem si jeho dobrou náladu vychutnat. Dokázal kňourat blahem jako kocourek, když rozdával dárečky, oblékal si mé občas jen sám pro sebe a cpal mě do tak obepínavých látek, že bych se v tom styděla byť jen spát. "Až si jednou vyjedeme do Moskvy, tohle si oblékneš," sliboval a oba jsme věděli, že si nikdy nikam nevyjedeme. Teď manžel hodil balíky na zem a ten nejobludnější, zabalený v jakýchsi cárech špinavého papíru se jal láskyplně obnažovat. Vytáhnul cosi neurčité barvy i tvaru. Zdvihnul ruce nad hlavu a celé jeho tělo i obličej zakryly obrovské kalhoty. Nafisa mlčky vstala a s rameny pokrčenými jako sup těsně po dosednutí se přiblížila k podivnému kusu oděvu. Já strnula v úžasu a nemohla jsem učinit ani krok. Byly to vojenské kalhoty. Nejen to. Byly to kalhoty, které nejspíš někdo serval z mrtvého či raněného amerického letce, který ovšem vůbec neodpovídal americkým normám. Musel mít přes dva metry a 130 kilo. Měly nespočet kapes, což Afghánci milují, na pravé nohavici našitou americkou vlaječku a na levém koleně jakýsi nevypratelný flek.

 

"Koukáš, co?" zvolal zpoza látky můj muž. "Padesát dolarů. Ale ukecal jsem to na 46. Řek jsem mu - to seš patriot? Americký brak prodávat takhle draze? Afghánskýmu mudžáhedínovi? A von řek, 46 a vem si je," manžel se radostně smál až se mu ruce vztyčené nad hlavou třásly a kalhoty vypadaly jako opona v divadle poté, co se posedmé díky bouřlivému potlesku znovu zatáhla.

 

"Je to... je to nepředstavitelné," řekla jsem rusky a za několik sekund dodala. "Lásko."

 

Nafisa stále mlčela. Pak opatrně natáhla ruku směrem k látce, jako kdyby se odhodlávala pohladit divokou šelmu. Pak se kalhot něžně dotknula a zašeptala: "Je to nepromokavé."

 

"Ano, jsou pogumované. Můžeš se v nich válet v kalužích a ani kapka neprojde," zaryčel manžel hlasem, který svědčil, že se blíží k extázi. "Zkus si je, Herro, vím, že ti budou šíleně slušet," dodal teď už rusky. Pak je spustil na zem a látka se s žuchnutím hodným padáku shrnula v neforemnou hromadu. Podívala jsem se manželovi do očí a vyhrkly mi slzy. Měl v nich jiskřivé štěstí, radost dítěte, co dostalo motorový vláček, a náznak zklamání nad tím, že žije ve městě, ve kterém už léta nejde elektřina.

 

"Ano, lásko," pronesla jsem v řeči, jíž Nafisa nerozuměla, neboť něžnosti mezi mužem a ženou se v afghánské společnosti netrpí. "Zkusím si je, určitě mi padnou."

 

"Mám tě v oku," odvětil šibalsky manžel a mrknul teď v neřízené radosti i na Nafisu. Ta se křečovitě usmívala a posléze klesla zpět do polštářů.

 

Sehnula jsem se k hromadě tvořené kalhotami. Chtěla jsem je s radostnou elegancí přehodit přes ruku a odebrat se do vedlejší místnosti, ale byly těžší než já. Málem by mne strhnuly k podlaze, a tak jsem je chytla za nohavici a s něžným výrazem ve tváři vlekla sebou. "Pozor, ušpiníš je," přiskočil ke mně muž a pomohl mi s nákladem do dveří. Vážily určitě několik desítek kilogramů a pokud by v nich pilot usednul do stíhačky, zřítil by se. Byl to oděv pro řidiče těžkého bombardéru.

 

Manžel šel dělat společnost Nafise a zanechal mne s dárkem o samotě. Nebylo jasné, jakým způsobem je dokážu připoutat na své tělo. I když objem mých boků byl více než důstojný a hubená jsem rozhodně nevyla, stačil by mi k zahalení celého těla pásek, který měly kalhoty hrubými stehy přišitý k horní části. Jediná šance, jak je na sobě udržet, bylo silně je nabrat v pase a připoutat někde v oblasti nad ňadry. Vlastně bylo možno si z nich udělat kombinézu bez rukávů. Brzy jsem zjistila, že mi sahají až k temeni hlavy, ale nevzdala jsem to."

 

Vypravěčka románu Frišta je vysokoškolsky vzdělaná dcera Rusky a Tádžika; během studia se seznámila s Afgháncem Nazirem, provdala se za něho (a nevarovala ho, že už přišla o panenství, čímž mu připravila strašlivé zklamání) a žije s ním v Afghánistánu, daleko od příbuzných, daleko od Ruska, kde vyrostla. A i když si Herra - jak zní vypravěččino jméno, jméno, které cizí lidé nesmějí nejen vyslovit, ale ani zaslechnout! - na afghánské podmínky zvykla, přece jen v ní trocha stesku po Evropě zůstává. O to radši je, když se dostane mezi spolupracovníky americké organizace.... a absurdnost scén ze země, kde každý ví, co je nejlepší pro ty druhé (a neváhá je k jejich vlastnímu "dobru" třeba i donutit) se může na stránkách románu rozvinout v plné šíři...

 

"Herro, co děláš, když ti ve městě chlapi sahají mezi nohy?"

 

Nejdřív jsem v zápalu přemýšlení nad gramatikou vůbec nepostřehla, na co se mně Heidi ptá. Došlo mi to až za pár sekund. Že jsem neomdlela, je zásluhou toho, že k omdlévání nemám sklony. Kdybych měla, plácla bych sebou v tu chvíli na podlahu a bylo by mi líp.

 

"Pořád mi shají mezi nohy, štípou mne, i na prsa jdou..." Heidi nevěřícně kroutila hlavou a stále se dívala do počítače.

 

"To víš, bude chvíli trvat, než si zvyknou..." řekl Dominik. Vůbec si nevšimli, že jsem v šoku. Že mám otevřenou pusu, zaťaté pěsti a vytřeštěné oči. Kdyby se na mne pozorněji podívali, muselo by jim přece dojít, že se něčeho dopustili. Ale kdepak. Heidi téma osahávání nechtěla jen tak ukončit.

 

"Nejdu nikdy prostovlasá na trh, nijak zbytečně neprovokuju, snažím se s nimi normálně bavit... voni hajzlíkové se usmívají, usmívají, pak se kolem mne srotí a šup, už je mám mezi nohama."

 

Sedla jsem si na bílou zahradní židli, co jsme ji minulý týden koupili pěkně draze na Chicken street.

 

"Tak jak se chováš, když tě osahávaj?" řekla už trochu netrpělivě Heidi a mně došlo, že budu muset něco moudrého pronést.

 

"Mě nikdo neosahává," hlesla jsem. Chtělo se mi brečet. Kdyby se tak Dominikovi teď zrovna chtělo na záchod, všechno bych to Heidi vysvětlila... Nebo kdyby tak pozorně neposlouchal.

 

 

 

 

"Když chce někdo prášky na spaní nebo mouku na chleba, tak je pošlu k Němcům. Ale když někoho chce zabít vlastní manžel, nevím, jak tomu mám zabránit. Nesmíme se do toho motat."

 

Frišta se začala zvedat a shrnula si burku přes tvář. Heidi ji chytla za ruku. "Počkejte, paní, můžete u nás zůstat, pár dnů, jestli chcete. Ochráníme vás..." Heidi trpěla návaly citu ve chvíích, kdy se to vůbec nehodilo. Teď zrovna přemlouvala sestru mého muže, aby se zřekla své rodiny a opustila děti, manžela, matku, bratra i otce. Takovou pitomost mohla vymyslet jen Heidi. Myslím, že by pak hrozilo něco strašného i mně.

 

"To by sis ji, Heidi, pak musela vzít s sebou do Ameriky, víš. Tady by to byl pro ni konec. Nesmí spát mimo dům. Ani jedinou noc, rozumíš? Nech ji jít, ona si poradí."

 

Heidi přece jen pustila ruku Frišty a fascinovaně zírala, jak modrá, vysoká a nádherně urostlá postava mizí v davu stejně modrých žen. Mad vycupital za ní.

 

"Další," zařvala jsem vztekle a Heidi se na mě opovržlivě podívala: "Seš tu proto, abys jim pomohla se vymanit z těch vašich debilních předpotopních tradic. A ty jim umíš dát jen adresu a poslat je pro pytel mouky."

 

"Ty debilní předpotopní tradice vám ale já, Heidi, pomáhat měnit nebudu. Protože oni to vůbec nechtějí."

 

Román Frišta (o tom, že nic není černobílé) vyšel v roce 2004 v Nakladatelství Lidové noviny a dosud ho lze koupit v knihkupectví.

 

Tady Interview s Petrou Procházkovou