"Ctitelé" a "ctitelky"

„Videl jsem te vcera s kamaradem ve meste, moc te obdivuju. Jsi tak krasna, sexy, puvabna! Cislo mi dal jeden kolega, co te zna, prosim, ozvi se mi, cekam!"

Té SMSce jsem se od srdce zasmála - byla jsem těsně před porodem třetího dítěte, vážila jsem trochu přes metrák a disponovala přibližně takovým množstvím krásy, půvabu a sexappealu, jako březí hrošice. Nebo jako anakonda těsně poté, co poobědvala krávu. Nebýt ta zpráva na jméno, považovala bych ji za omyl.

 

Přišlo jich pak ještě pár, vyznávaly mi lásku a žádaly o odpověď, a když dotyčný (-á) začal(a) i prozvánět v ty nejnevhodnější denní doby, nechala jsem Chotě a několik jeho kamarádů, aby zavolali zpátky a namluvili na záznamník na tom čísle pár ne zrovna zdvořilých vzkazů ve všech jejich mateřských jazycích od bulharštiny po španělštinu.

 

I Choť měl před pár lety vlastního stalkera. Kdosi mu posílal podobné zprávy, psal mu, když byl Choť v práci, že na něj vidí a že to Choti hrozně sluší, plakal mu z nešťastné lásky uprostřed noci na záznamník a škemral o schůzku, na kterou jsem se, jata touhou na vlastní oči uvidět toho, kdo nás budívá ve tři ráno, vnutila také (pod slibem, že budu nenápadně postávat někde u baru a dělat, že k Choti nepatřím) a na kterou jsme pak přišli pozdě; záhadný ctitel poslal ještě zprávu o raněných citech a už jsme o něm nikdy neslyšeli.

 

Čerstvější obdivovatelky už volily méně napínavé cesty ke sblížení (pozvání na kafe do bytu je tak fantazie prosté, že to až uráží... tedy aspoň mě )... až donedávna.

 

„Miluju tě, Choti!" zapípala mé lepší polovičce v telefonu zpráva (tedy, ne, místo „Choti" tam samozřejmě bylo jméno!) s fotografií nějaké důstojné dámy v letech.

 

„Někdo si ze mě dělá blbou srandu," odfrkl Choť, zatímco otíral poprskaný displej.

 

„Jo, srandu," popíchla jsem ho, „to ty jen tak říkáš, že srandu. Důchodkyně ti tu veřejně posílaj´ vyznání lásky, tak co ti zbývá, než to prohlásit za srandu, když je tam jméno a nemůžeš mi tvrdit, že je to omyl!"

 

„Ts," opáčil oslovený při opětovném pohledu na zvěčněnou stařenku, „kdybych si už měl hledat milenku, tak jedině nějakou mladou a krásnou! Abych měl na chvilku něco jinýho, než doma!"¹

¹ Po přečtení včerejších komentářů si zde dovoluji vysvětlit, že se nejedná o nešetrnou kritiku, ale o běžnou a neurážlivou formu vzájemné komunikace.