Ani nevíš, kam jedeš, ale šíleně tam pospícháš!

Když noční taxikáři dorazí domů a padnou na postel, promítá se jim do usínání filmový záznam všeho toho, co ten den zahlédli, kudy projeli.

Pokud ovšem vyjíždějí do ulic denně, zažijí toho víc, než si přejí, a od toho pak bolí hlava, žaludek, záda, játra --- a tak si šoféři sami v sobě stavějí bariéry proti vnímání, nasazují sami sobě klapky na oči jak tažným koním a --- aby PŘÍLIŠ MNOHO města nemohlo každou noc do nich vstupovat --- obrňují se proti němu. Nezvratným přesvědčením, že oni přece nejsou šoféři taxíku. Oni jsou herci. A spisovatelé. A scénáristé. A malíři. Přesvědčením, že ONI se za volant taxíku prostě nehodí, že pro NĚ je tenhle džob jen na chvilku, aby honem rychle vydělali, protože mají rodinu v Pákistánu, v Punjabu, na Haiti, v Nigérii; protože jim ve vesničce u Budapešti matka už rok umírá na rakovinu a je potřeba mít na letenky, kdyby...

 

 

 

 

Podle Slovníku české literatury je kniha Dej mi ty prachy v pořadí druhým románem Ivy Pekárkové. Vyprávění o taxikářce Jindřišce, přežívající v newyorském babylonu, prostupuje popisy příběhů jejích životních souputovníků a náhodných známých, peroucích se s životem (ba i o život) stejně odhodlaně, jako Jindřiška sama.

 

"A víš, na co se mě tvůj manžel první ze všeho optal, Gin?" říkal jí před pár dny doktor Whiteboy.

 

"Ptal se mě: Dávali jste mi krev? No tak jsem musel s barvou ven, povídám, že jó, že hodně, dobře pět litrů na něj prasklo, jinak by nám byl exnul na stole; já tohle pacientům nerad říkám, každej se děsí, že dostane AIDS --- ale o to tvýmu manželovi vůbec nešlo, Gin. Povídá mi: "A přesvědčili jste se, že mi dáváte ČERNOU krev? Le sang noir. Bavili jsme se francouzsky. To jako myslíš černošskou? Nevěřím vlastním uším a říkám mu, "tak to já nevím, na černou krev nemáme ještě vyvinutý testy, testujeme to na HIV a na hepatitidu a na --- to by ses musel zeptat kolegů z hematologie, ti by ti o tom udělali hodinovou přednášku, ale na ČERNOU krev, prosím pěkně, testy nemáme, to ti garantuju, i když hematolog nejsem, já jsem chirurg!" rozčílil se doktor Whiteboy a vyprskl tenkou nitku slin Jindře do tváře, "a pokud ti na tom tak STRAŠNĚ sešlo, aby ti dali ČERNOU krev, tak to si mně to měl říct rovnou, když jsem se ti hrabal ve střevech, já bych ti vytáh pracky ze žaludku a byl bych se bejval postaral, aby tu zatracenou krev asistenti pro tebe obarvili na černo!"

 

"On je z Afriky, víš?" vmezeřila se Jindra omluvně. "A v Africe krev --- To si snad umíš představit: uctívání předků, magie, oběti rodový svazky a ---"

 

"A já... Já snad nejsem z Afriky?" artikuloval doktor Whiteboy vztekle. "Dyť se na mě podívej, na tu mou rozpláclou negerskou držku. Jsem ČERNEJ, tak jsem z Afriky. Z kterýho jsem KMENE, to holt nevím, nejsem Alex Hailey a nejspíš se nikdy nedozvím, kde chytli tubobové mýho pradědečka, ale já jsem AFRIČAN, zrovna jako tvůj manžel. Veškerý LIDSTVO pochází z Afriky! A ňákej čistokrevnej přistěhovalec mi se svou černou krví může políbit --- Ježíši, promiň Gin, já fakt už ---"

 

"Kolik má člověk v těle krve? Deset, dvanáct litrů? Tak nějak?" "Non, non, non," souká ze sebe doktor Whiteboy snaživou středoškolskou francouzštinou. "Pas dix. Mnohem, mnohem míň. Tak mezi čtyřmi a pěti litry."

 

Všechna moje krev, VŠECHNA krev, co mi teď proudí v žilách, všechna moje krev není moje. A já ani nesmím vědět, čí ---

 

Talibe prožíval každičkou krvinku, každičkou krvinku té své nové krve, co možná (nejspíš!) byla bílá, jak mu v těle pučí a dělí se; jak infikuje jeho systém, jak barva bílá, maskovaná červení, se mu rozlézá po těle a je to vetřelec; ani VNITŘEK Talibova těla není bezpečný proti té krvi, té barvě. Proti té barvě, kterou si v Africe maskuje tvář jedině anděl smrti.

 

"Talibe! Talibe! Tak mluv se mnou přece. Mluvit snad můžeš, ne?"

 

"Oui, chéri..."

 

"Talibe, dej mi ruku! Dej mi ruku! Vyndej ruku ven a dej mi ji!"

 

"Je mi... zima, chéri!"

 

"Já ti ji vohřeju! Šáhni si, jak mám horký ruce. Šáhni si!"

 

"Mais, je mi zima."

 

"Tak si schovej NOHY pod deku. Já ti je přikreju. A dej mi ruku, slyšíš?"

 

"Nech toho, chéri."

 

"Talibe, za pár dní budeš v pořádku. Za pár dní už tě pustěj domů. Doktor to povídal. Tak dej mi packu! Chci říct... usměj se! Tak se aspoň usměj! Talibe!"

 

"Je mi zima, chéri!"

 

A dvanáct nebo patnáct Afričanů u nohou Talibovy postele pozorovalo Jindřiščino počínání a vybavovalo se nesrozumitelným jazykem. Jindřiščiným uším zněli jak popuzený roj sršňů. 

 

 

Druhé a zatím poslední vydání románu Dej mi ty prachy vyšlo v roce 2001 v nakladatelství Maťa.