Postupně do nejzápadnější země Afriky začali za imigranty přijíždět příbuzní a známí z vesnic na jihu Země cedru, aby svým již usazeným soukmenovcům pomohli v obchodě nebo zemědělství.
Většina těchto příchozích byli šíitští muslimové z velmi skromných poměrů, a s jejich příchodem se libanonská komunita rozrostla asi na pět set duší.
V další vlně, těsně předcházející I. světové válce, začali do Senegalu migrovat křesťanští maronité - někteří z nich si kvůli chudobě nemohli dovolit cestu do Francie, další byli podvedeni námořníky a místo v Marseille vysazeni v Dakaru. ("Panně Marii libanonské" je zasvěcen i jeden z největších dakarských kostelů, "Notre Dame du Liban").
Po válce rychle vzrostl hospodářský a strategický význam Dakaru a senegalští zemědělci začali ve velkém pěstovat arašídy. Výkup důležité plodiny nemohla francouzská vláda ovládnout jinak, než přes překupníky. Ti afričtí překupníci byli drazí a nezávislí; nově příchozí imigranti z Libanonu v zájmu vlastního přežití ochotně přistupovali na menší zisky (mohli si to dovolit - většina z nich byli svobodní mladí mužové); Senegalce z obchodu vytlačili. Francouzskou poptávku po překupnících libanonští přistěhovalci uspokojili rychle: za 19 let - od roku 1917 do roku 1936 - se jejich minorita rozrostla z pěti set na téměř dva a půl tisíce osob.
Společensky vzato, nepatřili Libanonci ani ke kolonialistům, ani ke kolonizovaným. Z toho plynuly velké výhody: Francouzi je nepovažovali za konkurenci ani za nebezpečí, takže měli tendenci svěřovat vyšší posty, uprázdněné po Evropanech, právě vzdělanějším z Libanonců.
U Senegalců byli Libanonci oblíbenější, než Francouzi: na rozdíl od Evropanů - nesvázáni ideou "civilizační mise" - se rychle sžili s prostředím, akceptovali systém obchodování založený na laskavostech a známostech spíš než na pevně stanoveném zisku, účastnili se společenského života, navazovali sociální vztahy s tamním obyvatelstvem. V souboji o klienty Libanonci používali všech výhod, kterých se jim jako "ubohým cizincům" mohlo dostat, a často vítězili.
Když ve 30. letech dramaticky poklesla cena arašídů, začaly na obou stranách vznikat protilibanonské nálady, a po 2. světové válce, kdy Francie potřebovala vkoloniích pracovní místa pro své vlastní občany, ještě zesílily.
Les Échos d´Afrique Noire publikovala rasistické karikatury a odhalovala "libanonská zvěrstva". Vzniklo několik uskupení, příležitostně žádajících vyhoštění Libanonců nebo vyhrožujících násilím. Senegalci, přes tehdejší četné francouzské pokusy poštvat místní obyvatelstvo na arabské imigranty, zůstávali vůči francouzsko-libanonskému pnutí chladní.
Po vyhlášení senegalské nezávislosti, když přestalo být třeba překupníků, dali se bohatší z Libanonců do obchodování: mnoho z nich dodneška vede (byť s potížemi, jak si povíme dále) velkoobchody, čistírny, restaurace nebo malé butiky s luxusním zbožím a elektronikou. V Senegalu žije už třetí generace Libanonců - někteří z nich nehovoří arabsky, jen wolofsky a francouzsky, velká část nikdy neviděla Libanon. Přesto se dodneš žení a vdávají především (i když už dávno ne výlučně) mezi sebou, a nařčení z nízkého stupně integrace odmítají slovy: "snažíme se uchovat si vlastní jazyk a kulturu."
Jen vzácně jsou příslušníci libanonské menšiny vidět ve vysoké politice. "Intelektuální elita by nás v politice nepřijala," myslí si někteří z nich. Aly Saleh, bývalý starosta Dahry i Faysal Sharara, šedesátiletý předseda l'Institution de prévoyance retraite du Sénégal se ale shodují na tom, že Senegalce zajímají výsledky práce jejich zastupitele, ne jeho původ. "Za celou dobu mého působení ve funci se nikdo nezmínil o tom, že jsem Libanonec," říká Faysal Shehara.
Přesto je vztah většiny Senegalců k Libanoncům jako skupině přinejmenším ambivalentní. Nemalý podíl na tom mají i zprávy o sexuálním a pracovním zneužívání příslušníků senegalské komunity v Libanonu (Senegalce si od 70. let dováželi do Bejrútu jejich libano-senegalští zaměstnavatelé) a o vraždách, které byly spáchány na senegalských služebných v libanonských rodinách.
V Dakaru vlastní Libanonci byty a domy téměř výlučně v okolí ulice Gambetta, a tvrdívá se o nich, že jsou bohatí. Ač tomu tak dříve bylo, dnes už, podle Jeune Afrique, nadpoloviční většina senegalských Libanonců není o nic zámožnější, než průměrní Senegalci. Od 90. let minulého století jim totiž v obchodu konkurují murídští bussinesmani z kraje Bawol, které rozsáhlá obchodní síť a mezinárodní kontakty se souvěrci činily na poli obchodu neporazitelnými - až do příchodu Číňanů. Dnes, drceno bawolskou a čínskou konkurencí, mnoho Libanonců své obchody zavřelo, mnoho Libanonců odešlo. Komunita, která v roce 1970 měla 50.000 lidí, se zmenšila téměř o polovinu.
Video: taneční představení libanonského gymnázia Panny Marie Libanonské v Dakaru:
Zajimavy clanek manzelko dekuji. Mezi libanonskou komunitou v Nigerii se traduje, ze prvni libanonec sem prijel omylem, kdyz chtel jet do Brazilie a lod jela do Nigerie, co je na tom pravdy nevim.. Nicmene libanonska komunita je tu dnes silna najdou se tu libanonci bohati, ale i chudi, dokonce jsme narazili na jednoho zebrajiciho..Nekteri libanonci se tu narodili, maji nigerijske pasy, mluvi hausa nebo yoruba a maji nigerijske zeny.
OdpovědětVymazatKe snatkum libanoncu mezi sebou- v Libanonu je zname, ze preferuji snatky v ramci sve vesnice, protoze tak znaji rodinu budouci nevesty a zenicha, nektere rodiny davaji najevo nespokojenost, kdyz je nevesta ci zenich z jine vesnice, nebo cizinka nebo nedej boze jineho nabozenskeho vyznani..
\"Za celou dobu mého působení ve funci se nikdo nezmínil o tom, že jsem Libanonec,\" říká Faysal Shehara.
OdpovědětVymazatSenegalci jsou zda se,velmi tolerantni a otevreni :).
Moniko, v materiálech, ze kterých jsem čerpala, se píše, že se to prý vážně stávalo; chudáci Libanonci se nalodili, že poplují někam do civilizace, a místo toho je zavezli do západní Afriky. Přesně tak, jsou Libanonci, kteří se naprosto integrovali a jiní, kteří si odlišnost uchovali. V Senegalu je to ale prý trochu jinak než ve zbytku západní Afriky - Libanonci tam nejsou jen ve velkých městech.
OdpovědětVymazatCheo, někdy se rozepíšu o tom, jak se nějaký novinář pokusil obout do původu potenciálního (polofrancouzského)SN prezidentského kandidáta. :)