S tím, co na místě zjistila, ale nepočítala: Aissatini rodiče zemřeli a ona teď žila se slepou babičkou. "Vodí mě žebrat," řekla stará dáma ředitelce. "Nemůže jít do školy: neměly bychom co jíst."
I takové jsou překážky, ležící v cestě plnění ambiciózního plánu senegalské vlády Základní škola pro všechny.
Státní vzdělání je v Senegalu bezplatné (ač mnoho základních škol vyžaduje zaplacení registračního poplatku ve výši cca 70 Kč ročně) a povinné. S ohledem na případy, jako je Aissatin, na administrativní nepořádek a souběžně působící jiné druhy vzdělávání ale posílání dětí do škol nebývá vyžadováno. Možná je dalším důvodem i to, že na jednoho učitele připadá něco přes 50 žáků; místa není dost pro všechny.
Zvyšování gramotnosti a prohlubování vzdělání zůstává i tak prioritou: pro děti od 9 do 14 let které z nějakého důvodu do školy evropského typu nechodily vůbec nebo málo, existují literalizační programy, a podobné vzdělávací akce jsou i pro stejně znevýhodněné osoby od 15ti do 55 let.
Přesto, že vzdělávací plány se daří plnit (úměrně k obětem - v roce 2005 investoval Senegal do školství 19% rozpočtu, respektive téměř 5,5% HDP) a dnes je v základních školách zapsáno přibližně 80% dětí, na střední školy (z nichž první byla v zemi založena v roce 1965) se ani letos nedostane zdaleka tolik dívek, jako chlapců.
"Holkám škola nejde," proslýchá se. Inu, ovšem, že nejde. Když dívka chodí do školy tři dny v týdnu a zbývající dva pracovní dny prodává na trhu, fouká kovářským měchem, pere nebo pracuje na poli, je samozřejmé, že jí probíraná látka unikne a projeví se to na výsledcích.
"Holkám je škola k ničemu," myslí si rodiče často, "vdají se, mají děti a k čemu pak všechno učení." (To je, mimochodem, názor, který jsem slyšela i v Česku. Od Čechů.)
To bývá pravda. Mnoho dívek v Senegalu se vdá ještě před nástupem na střední školu; další se během školního roku stanou svobodnými matkami a studium už nedokončí. Z těch, které přece vystudují, se jen málokterá uplatní na odpovídající pozici: zatímco v městech probíhá hnutí za rovné zastoupení mužů a žen v politice a dalších oblastech veřejného života, na venkově pracují muži i ženy stále stejně: v zemědělství a rybolovu.
"Škola je daleko," strachují se rodiče, "copak můžu na takovou cestu denně posílat holčičku?" A, navíc, "škola dívky zkazí" (na tom něco je: 10,4% dívek se ve škole naučí kouřit) a "není v ní bezpečno."
A v tom mají také pravdu: 20% znásilnění dívek školního věku páchají učitelé. 40% studentů o násilí ve škole alespoň slyšelo.
"Profesor mě požádal, abych mu pomohla zanést domů nějaké věci. A když jsme byli u něj, znásilnil mě," vypráví se slzami v očích patnáctiletá Aida, studentka dakarského gymnázia v Parceilles Assainies. "Takové věci se stávají, a rodiče se většinou nic nedozvědí; stydíme se jim to říct. Máme strach z profesorů a jejich pomsty; některé dívky radši změní školu, než by udaly násilníka."
Sedmnáctiletá Jeanette z lycea Blaisse Diagne v Dakaru má na věc trochu jiný názor: "Ano, jsou profesoři, kterým je lépe se vyhnout, ale je to i na studentkách. Chodí provokativně oblečené, píšou profesorům milostné dopisy, nadbíhají jim, aby měly lepší výsledky; u nás na škole se tomu říkalo "sexuálně přenosné známky."
Gymnazijní profesor francouzštiny se domnívá, že "odpovědnost leží na obou stranách. Aniž bych chtěl násilníky z řad profesorů hájit, jsou vyučující často mladí, nezkušení, nepřipraveni na obtěžování ze strany žákyň. Rychle může dojít ke kontaktům, které přesahují rámec vztahů učitele a žáka."
Otec rodiny vidí problém ve výchově: "Je potřeba, aby mezi rodiči a dětmi nebylo žádných tabu. Dcery mi ukazují milostná psaníčka od chlapců, a kdyby se něco dělo, dozvěděl bych se to. Mé dcery vědí, co od nich chci."
Skandály se sexuálním zneužíváním žákyň nicméně velmi škodí snaze vlády o popularizaci školství pro dívky. Navíc každé třetí senegalské dítě začíná mezi desátým a čtrnáctým rokem svou profesní dráhu, nejčastěji jako učeň (bez nároku na plat) v obchodě nebo nějaké dílně, a to i přesto, že zákon zakazuje zaměstnávání osob mladších osmnácti let a učňů nebo učnic pod šestnáct.
Za těchto podmínek povede k absolutní účasti na školní docházce v Senegalu zřejmě ještě dlouhá cesta.
Manželko, video sice hezké, ale já nikomu nerozumím ani slovo:-)
OdpovědětVymazatNo a k článku, co říct....buď hoky musí mít trpělivost anebo to chce nějakou zarytou feministku a k ní pár známých aby někomu trošku změnily názory v mozečku. t
Třeba ten, že se holka vdá a nemusí tak mít vzdělání. To mi vstávaly vlasy, kdy jsem to četla. A jinak ať hoky klidně kouří, když bude vzdělaná, tak je to přece jedno:-)
A to znásilňování, tak do toho fakt nevidím, ale jak znám ženský a jedno jakýho věku, řekla bych, že ta pravda bude tak někde uprostřed. Chlapi jsou sice prasata bez ohledu na národnost a věk, ale přiznejme si, že ženy na tom nejsou často o nic líp, bez ohledu na národnost a věk;-)
M.Amar, promiň... Ono zatím snad stačí, aby se naučily číst a psát i latinkou. Navíc mají často pravdu, holka opravdu většinou nikdy nic dělat nebude, maximálně tak obchodovat někde na trhu nebo jezdit do Maroka a zpátky se zbožím.
OdpovědětVymazatAť holky kouří - no, to se lidem nelíbí hooodně (to je asi, jako by si u nás veřejně píchaly hérák :D ) a mně taky ne... nemají nekuřačky zdravější děti? Navíc, v Senegalu se prakticky neléčí nádorová onemocnění...
Ad znásiloňování - je fakt, že když Choť učil na gymnáziu :) , taky vyprávěl, že za ním běhají studentky, odchytávají ho, když je ve třídě sám a tak...