Šílená matička a Mýtus dokonalé matky

Považuji si své gynekoložky. Považuji si jí natolik, že jsem jí zůstala věrná i po stěhování z Čech na Moravu. Má to své nevýhody - například to, že cesta k lékařce mi zabere doslova celý den.

"Chci jet s tebou za paní doktorkou," žadonila Miminka předevčírem, "ona se podívá, jestli máš v bříšku další miminko? Holčičku?" vyptávala se hláskem plným naděje.

 Zklamavši naději, byla jsem ochotna vyhovět prosbě o výlet.  

 

Nazítří se Knoflíček probudil nebývale brzo.

"Já zůstanu doma?!" vyptával se, a oči se mu leskly slzami.

"Víš co," nechtělo se mi samotné vozit s sebou do Prahy a hned zase zpátky tři děti "my sice pojedeme do Prahy k paní doktorce, ale ty půjdeš s tatínkem plavat! To máš přece daleko lepší, jít plavat, než se nudit ve vlaku, v tom horku..."

"Půjdu s tatínkem plavat!" zaradoval se Knoflíček, a běžel pro plavky.

"Já chci jít taky s tatínkem plavat," zakňourala probuzená Miminka.

Tatínek nasadil usoužený pohled a maminka se mohla zaradovat z toho, jak obratně zvrátila hrozící skóre 3:0 pro Chotě na  2:1 pro ni. (Dětí, samozřejmě. V této hře vítězí ten, kdo jich má nejméně.) 

 

  Jako na první pohled Matka Jediného Dítěte jsem nastoupila do mezinárodního rychlíku a přisedla do kupé, ve kterém cestoval německý nebo rakouský pár s miminkem o polovinu menším, ale asi stejně starým, jako to moje. Vlak se rozjel, děti usnuly. Oba němečtí rodiče se ponořili do studia příruček Das Baby-Buch für neue Väter a Ihr Baby kann´s! . Dívala jsem se z okna a přemítala, jestli se tím, že vytáhnu z batohu Cuja, neprojevím jako naprosto nezodpovědný rodič, dávající přednost (pokleslé) zábavě před vzděláním ve prospěch svého dítěte.  

 

A teprve když jsem absolvovala cestu do Prahy i k paní doktorce, když sestřička dost vyobdivovala náš poslední přírůstek, vyfotografovala si ho a oběhla s ním další lékaře na patře ("to je tak krásný dítě, já ho musím ukázat ještě vedle...no joooo, prosimtě, ty se na mě takdle směješ..." doléhaly do ordinace její nadšené výkřiky a rozjásané broukání), když jsem si jednou spletla směr a dvakrát stanici metra, kde jsem měla vystoupit  (jo, stává se ze mě vidlák! ), když jsem se zastavila u rodičů a nafasovala tři stovky, které mi přes další příbuzné poslala - "pro děti!" - desítky let neviděná teta poté, co si přečetla Baobab (možná skončila u té kapitoly, kde jsme neměli na rohlík pro mimino?)... tak teprve poté jsem si vzpomněla, že nejsem tak beznadějný případ zaostalého rodiče. Já si onehdá totiž taky koupila knihu.

 

Jmenuje se Jak správně komunikovat se svým dítětem, napsala ji psychoterapeutka Christel Petitcollin a moje srdce si získala pasážemi:

 

... předkládáme matkám v západní civilizaci jako ideální model Marii, matku Ježíšovu, symbol čistoty a odříkání. Proto v obecném podvědomí existuje na jedné straně "správná matka" a na druhé straně "špatná matka". Následně přišly počátky psychoanalýzy. Dozvěděli jsme se, že každá výchovná chyba může mít pro dítě traumatizující následky.

Objevení důležitosti role vzdělání na budoucnost našich dětí představuje obrovský pokrok pro rozvoj lidstva. společnost ale použila tento objev k tomu, aby mohla ženy opět kritizovat. Všechny zápory dětí pocházejí od nich a jen od nich.

Je to trochu snadné, protože zároveň neexistuje téměř nic, čím bychom mohli matkám v jejich úkolu pomoci: málo školek, příliš krátká rodičovská dovolená (autorka je Francouzka), školní rozvrh nepřizůsobený pracovní době rodičů, pracovní doba, která nebere v potaz náročnost rodičovské úlohy a navrch toho všeho obrovské pohrdání matkami v domácnosti.

 

Většina lidí věří v mýtus dobré a špatné matky. Dobrá matka je ta, která zcela snadno uhodne všechny potřeby svého dítěte. stará se o něj stejně přirozeně jako dýchá, a to jí dělá radost. Nemusí se do ničeho nutit, protože ji tato role nepřestává nikdy bavit. Žije v dokonalé symbióze se svým maličkým. Spontánně si osvojí všechny nezbytné dovednosti: přišít knoflík, sterilizovat dětskou láhev, diagnostikovat zánět středního ucha, přesvědčit dítě, aby vydrželo čekat v přeplněné čekárně. Kromě tělesné péče opravdu dobrá matka vytváří svému dítěti přátelské a láskyplné prostředí. Klidná a usmívající se od rána do večera umí stanovit jasné hranice a účinně chrání své dítě před všemi nebezpečími. Dítěti je zcela oddána a ráda se s ním mazlí.

Na druhé straně stojí špatná matka. Špatnou matku dítě snadno unaví a ona se stane netečnou k jeho blahu. Je to velmi egoistická žena, která není schopná rozeznat, co je vhodné pro její potomstvo. Je necitlivá k potřebám dítěte, nechápe jeho emoce. Děti používá často ke svému vlastnímu prospěchu. Tato žena jim ubližuje, aniž si to uvědomuje. Není schopná se poučit z utrpení, které způsobuje, a tak ani nelze očekávat nějaké zlepšení.

 

Je velmi překvapivé, že jakmile se začneme zajímat o úlohu matky, nejsme schopni se chovat jako dospělí a objektivně uvažující lidé. Vypadá to, jako kdyby se společnost při souzení matek mentálně vrátila do věku kojence. Oddanost mámy je něco zcela přirozeného a musí ji projevovat 24 hodin denně 365 dní v roce po celý život.

Všechna výchovná pojednání hovoří v tomto smyslu. Cílem každé matky je stát se dokonalou tak, jak jsem to popsala výše. Pedagogické příručky hovoří perfekcionistickým tónem a snaží se matku naučit, jak dosáhnout této dokonalosti v oddanosti. Žádná učebnice nedoporučuje maminkám, aby si lakovaly nehty, zatímco dítě po obědě spí, nebo mladému rodičovskému páru, aby si v sobotu večer šel zatancovat, a znovu tak nabyl radosti z péče o dítě během týdne. V žádné učebnici se nepíše, že všichni rodiče toho jednoho dne mají dost, nemohou dál, chtěli by se vrátit k životu bez dětí, a přitom to nemusí být žádné stvůry. Žádná učebnice neposkytuje dobré rady, které by umožnily rodičům mít pět minut klidu nebo dokonce odpoledne, aby si mohli trochu vydechnout. Je tomu právě naopak. V příručkách se dovědí, jak musejí dělat neustále více a více pro své milované ratolesti.

 

Tento perfekcionismus je velmi naivní. Dobrá a špatná matka jsou pouze dvě tváře jedné funkce a co víc, představují pouhý úhel pohledu dítěte (víla a čarodějnice). Někteří rodiče sice nejsou hodni tohoto označení, nicméně většina rodičů své děti miluje a chce pro ně to nejlepší. Avšak tváří v tvář každodenní realitě zažívají často pocit ztroskotání. Jakmile nemají trpělivost, touhu ani sílu zůstat nad oním mýtem dokonalého rodiče, začne se v nich probouzet pocit viny. A přesto malé děti v období absolutní závislosti vyžadují velkou pozornost a toto trvalé úsilí je těžko udržitelné."

 

a

 

"Někdy je dobré přestat otázkami a hledat logiku v tom nejzákladnějším. Dítě musí jíst všechno, čistit si zuby, psát úkoly, uklidit si pokoj, poslouchat rodiče a chodit brzo spát. Místo toho, abyste všechno překrucovali a přemítali, jaké psychické utrpení vyjadřuje tím, že nechce jíst hrášek, vraťte se k tomu základnímu: "Tak už dost a jez!" Váš mozek si tak velmi odpočine "   

 

Ačkoliv příručky všeho druhu nejsou moje oblíbená četba, Jak komunikovat se svým dítětem je výjimkou. Je to vtipně a laskavě napsaný pokus uklidnit rodiče, vyděšené všemi návody, doporučeními a kritikami, které se na ně hrnou ze všech stran. Kromě toho, že v zásadě říká "zachovejte klid, dejte na svůj zdravý rozum a na okolí nehleďte", dává i užitečné tipy, jak se vyhnout komunikačním šumům, co přesně v nejčastějších situacích malému dítěti říct, aby to nepochopilo špatně (nebo si řečené nevyložilo jako lež), jak děti ne/varovat před nebezpečím, jak nevyvolávat skrytou nejistotu atd.