Původ a morálka

"Černoši ustrnuli na tom nejnižším kulturním stupni a misionáří se marně snaží to tam civilizovat. Můj názor je takový, že čím více křesťanství, tím lépe. Ovšem křesťanství má jen malý efekt na jejich celkovou morálku. A ta má souvislost s inteligencí. A protože mají významně nižší IQ než evropané a Asiaté, které je prokazatelně z velké části geneticky dané, není zde šance na nějakou změnu."

píše komentátor u jednoho Kojotova článku.  

 

Kate v komentářích u Nigerie říká:  "To by mě zajímalo, když Nigerijci vědí, jaký jsou Nigerijky mrchy, tak proč se chovaj stejně.  Jdou jen po sexu a po penězích... A nebudu mluvit o tom, jak lžou."  

 

Ano, "celková morálka" je na tom špatně.

 

Ale, víte, kdyby se mě ptali - tak jako se ptávají na volbě Miss - co bych udělala, kdybych mohla změnit jednu jedinou věc na celém světě, odpověděla bych, že bych zavedla povinnou výuku kulturní antropologie. Už na základních školách.  

 

Protože potom by každé malé dítě vědělo, že morálka je kulturní konstrukt (ach, jak jsme na tom s morálkou z pohledu lecjakých Asiatů, jihoameričanů a Afričanů  špatně; s naší rozvodovostí, neúctou ke stáří, konfliktům v rodinách, přehlížením žebráků, antikoncepcí, promiskuitou, homosexualitou, požíváním alkoholu, pohrdáním autoritami...).

 

To, co jedni považují za lež, je pro druhé skromnost ("ne, já jsem ho nezachránil") nebo zdvořilost ("samozřejmě, že ti ty peníze dnes přinesu!").

 

Když muslim ze zdvořilosti odmítne osáhavat Evropanku podáním ruky, ona si to vyloží jako projev pohrdání.

 

Když si Evropan přehodí nohu přes nohu a na okamžik se světu zjeví podrážka jeho boty, právě k smrti urazil svůj arabský protějšek.

 

A když už tři hodiny čekáte na afrického kamaráda, který vám slíbil odvoz, vězte, že vám včera jen nechtěl nezdvořile odmítnout pomoc... ale příjezd nikdy neplánoval.

 

A k nedorozuměním, způsobeným kulturními rozdíly, nemusí docházet jen mezi příslušníky geograficky vzdálených etnik: jak dokazuje v pozoruhodné knize Interkulturní psychologie doktor Jan Průcha, je veliký hodnotový rozdíl i mezi Čechy a Slováky ("Slováci jsou méně individualističtí a v tomto směru se nalézají jakoby více na Východ. Jsou velmi silně maskulinní a jen slabě se vyhýbají nejistotě. Češi se naproti tomu jeví spíše jako femininní individualisté, kteří se silně vyhýbají nejistotě.").

 

 

Kniha o sociopsychologickém zkoumání kultur, etnik, ras a národů nesouhlasí s "teorií kontaktu", podle níž ke zlepšení vztahů mezi etniky stačí pouhá osobní zkušenost; Průchova Interkulturní psychologie se zabývá etnickým vědomím a identitami, rozdíly v pojetí lásky i sexu, postoji imigrantů z různých zemí (a obyvatel hostitelských zemí) k akulturaci,  fenoménem "národního charakteru", interkulturními rozdíly ve výchově a mnohým dalším. Ani o té morálce se autor neopomenul zmínit:

 

Pravda a lež v kuturách

V teorii etiky se vede dlouhodobá diskuse o tom, zda pravidla a normy morálky jsou univerzální, všelidské, řídící se přirozeným zákonem rozlišování dobra a zla, nebo zda jsou specifické, odlišné pro určitá společenství. To je zřejmé zejména na chování lidí ve vztahu k "pravdě" a ke "lži". Tyto mravní kategorie jsou por empirický výzkum dost obtížně uchopitelné, a tím spíše je zajímavý výzkum srovnávající dospělé Číňany a Kanaďany z hlediska demonstrování postojů ke pravdě a ke lži (Fu, Lee, Cameron a Xu, 2001).

Liší se příslušníci těchto dvou kulturních skupin v oblasti morálky?

Výzkum používal dosti rafinovanou kvalitativní metodu: subjektům byly prezentovány příběhy, pojednávající o tom, že děti udělaly buď nějaké špatné činy (antisociální chování), nebo dobré činy (prosociální chování) a přiznaly se k nim, nebo je naopak zapřely. Tři nezávislé skupiny dospělých subjektů (studenti, učitelé, rodiče) z každého etnika měly posuzovat, zda bylo či nebylo morální, když děti nesdělily pravdu o svých činech. Ve výsledcích se prokázaly interkulturní rozdíly: například v případech, kdy dítě udělalo něco dobrého, ale nepřiznalo to, hodnotili Číňané toto chování jako pozitivní jev, naopak u Kanaďanů bylo toto chování posuzováno ako lhaní.

Autoři celkově konstatují:  "...pojetí lhaní není univerzální. Různé kultury mohou interpretovat nepravdivé výroky rozdílně. Některé typy ´neříkání pravdy´mohou býát v jedné kultuře posuzovány negativně, zatímco v jiné pozitivně.´  

 

Čest a poctivost v kulturách

Je běžně známo, že nejen jednotlivci, ale také celé etnické skupiny a národy mají odlišná pojetí toho, co je a co není čestné a poctivé. Například mezinárodní sociologická šetření o korupci v jednotlivých zemích přinášejí data o velmi výrazných rozdílech: ve Finsku, Norsku a dalších skandinávských zemích se korupce téměř vůbec nevyskytuje, v jiných zemích Evropy (včetně České republiky) se vyskytuje ve větší či menší míře, ve středoasijských či latinskoamerických zemích je velice rozbujelá. Podobně je tomu i s jinými kategoriemi morálky, jako je pojetí cti a poctivosti.

Například bylo zkoumáno, zda pojetí cti je shodné, či odlišné u některých evropských národů, jako jsou Španělé a Nizozemci (Mosquera, Manstead a Fischer, 2002). ´U Španělů je čest více spojena s hodnotami týkajícími se rodiny ("rodinná čest"), úcty k rodičům a starým lidem, reputace jednotlivce na veřejnosti, repsektu k tradicím aj..  U Nizozemců je čest spojována spíše s osobní svobodou a nezávislostí, s vlastní výkonností, disciplinovaností. Byly přitom shledány též interkulturní rozdíly mezi muži a ženami v obou národních skupinách.´

Jiné výzkumy prokazují interkulturní rozdíly v pojetí toho, co se považuje za správné, čestné jednání (fairness) a co nikoliv. Hranice mezi těmito póly může být jiná v kultuře Američanů ve srovnání s kulturou Japonců (Gelgfand, Murakami 2002) nebo s kulturou Mexičanů (Gabrielidis, Stephan 1997).."

(Jan Průcha, Interkulturní psychologie. Vydalo nakladatelství Portál v roce 2007)