Život je jako džbán

 Vím, že většina čtenářů tohoto blogu Boubacara Josepha Ndiaye neznala a nikdy neviděla. Dovolím si k nim dneska drobnou nezdvořilost a budu psát pro ty, kdo se do Senegalu dostali. Pro ty, kdo byli natolik "turisticky všední", že navštívili ostrov Gorée i Maison des esclaves.

Udělala jsem to dvakrát nebo třikrát. Jednou jsem tam dostala slevu z ceny pro cizince, protože kluci, se kterými jsem přišla, řekli, že jsem jejich host

.

Nedokážu si představit Dům otroků bez Josepha Ndiaye.

 

Zdá se mi nemyslitelné, že by někdo mohl stát na místě toho starce, který je v mých vzpomínkách s historickou památkou spjatý tolik, jako by byl její součástí, jako by byl jedním ze schodů ve schodišti toho domu.

 

A přece... Přece tam turisty a školní výlety provází někdo jiný.

 

Dům otroků po čtyřiceti letech osiřel. V jeho zdech vítával pan Ndiaye studenty, umělce i potentáty - od Michaela Jacksona přes Billa Clintona a papeže až po George Bushe.

 

B.J. Ndiaye se narodil v roce 1922 v Rufisque. Pracoval jako obchodník a sazeč, na frontě  2. světové války bojoval za Francii, byl výsadkářem v Indočíně. Stal se manželem dvou žen a otcem sedmi dětí. A téměř půl století života zasvětil Domu otroků. Od května loňského roku mu ale těžká nemoc bránila vykonávat jeho poslání.

 

Včera Joseph Ndiaye odešel navždy.  Bylo mu 86 let.

 

Pohřeb Josepha Ndiaye