Organizační kolaps

Dlouhá léta jsem Chotě přemlouvala k návštěvě veřejného koupaliště. Marně.

Jediné společné vodní radovánky se odehrály (nepočítám-li předsvatební lekce plavání v moři) v samém začátku našeho manželství, v hotelu v katarské Dauhá (kde se přes den nedalo dělat nic jiného, než ležet u bazénu a ucucávat džus).

Až donedávna.

Před časem Choť nalezl internetové stránky s dětskými plavkami. Dítko si vybralo řvavě růžový koupací úbor; dorazil zakrátko, v červeně orazítkované obálce z tuhého papíru , na které stálo "Bez cla".

 

A to, co mně se nedařilo několik let, zvládla dcera za týden. Pravda, já jsem nenosila plavky jako domácí oblek a neptala se desetkrát denně, kdy že už půjdeme plavat.

 

Choť pohřbil svá traumata z toho, že jeho plavky nejsou dostatečně krásné, překonal obavy z toho, že ho na plovárně budou okukovat davy, a souhlasil, že nás za vodními sporty doprovodí.

 

"Tati, vstávej, musíme jít plavat," promlouvalo dítko k otci v půl deváté, zhruba hodinu a půl po chvíli, kterou jsem plánovala jako okamžik, kdy zamkneme dveře bytu a vydáme se k bazénu.

 

"Já půjdu plavat s tatínkem," radovalo se starší dítě, když rodič otevřel levé oko.

 

"Ne, ty půjdeš s maminkou," připravovala jsem ho na skutečnost oddělených dámských a pánských sprch, "s tatínkem půjde Knoflíček."

 

"Ale... ale tatínek je můj!" protestovalo Miminko. "Knoflíček má maminku!"

Vzápětí se v ní ozvala sourozenecká velkorysost: "Tak já mu tatínka půjčím. Knoflíčku," obrátila se na bratra, "můžu si od tebe na plavání půjčit maminku?"

 

V devět byl Choť po snídani a ve sprše, první dítě oblečené.

V půl desáté byl Choť ve sprše, druhé dítě oblečené, první dítě se svléklo.

 

V deset byl Choť oblečený, obě děti svlečené.

 

V půl jedenácté jsme byli oblečeni všichni.

 

Ve tři čtvrti na jedenáct jsem převracela byt vzhůru nohama ve snaze najít spodní díl svých plavek ("ráno jsem ho měla v ruce!").

 

V jedenáct deset jsme se jen zvolna blížili k bazénu, jehož dětská část měla být od dvanácti do jedné uzavřena.

 

Poledne nás zastihlo (stále ještě) ve frontě před pokladnami.

"Kapacita bazénu je dočasně naplněna. Čekejte, prosím," tlumil nápis na cedulce dychtivost pohledů potenciálních návštěvníků koupaliště.

 

V půl jedné jsem zaplatila vstupné na dvě hodiny a ve tři čtvrti na jednu v šatnách zjistila, že dopoledne nalezený spodní díl plavek s námi do bazénu nedorazil.

 

Starší dítě souhlasilo, že v bazénu počká s tatínkem, než někde seženu náhradní plavky. Mladší dítě tak pružné nebylo. Šaty a boty mladšího dítěte zamčené v Choťově skříňce, Chotě se starším dítětem v pánských sprchách, oblékala jsem mladší dítě do šatů a bot toho staršího a děkovala prozřetelnosti za to, že věkový rozdíl mezi dětmi je jen rok a ne třeba osm. A taky za to, že není léto a nemusím Knoflíčka odít do sukének jeho sestry.

 

S potomkem v náručí, vysvětlila jsem lehce udivené pokladní, že si jdu pro plavky (nechci si ani představovat, co si u toho o mně myslela) a během čtyřiceti minut budu zpátky. Do konce zaplaceného pobytu v bazénu nám zbývala hodina a pár minut.

 

Při čekání na tramvaj jsem zavrhla nápad dojet si pro plavky domů. V centru přece musejí nějaké monokini prodávat.

 

"Plavky? Teď?" podívala se na mě paní v prodejně pod velikým nápisem SPODNÍ PRÁDLO - PLAVKY, jako by pochybovala o mém zdravém rozumu. "To až tak v květnu..."

 

Třináctikilový Knoflíček mi mezitím v náručí ještě ztěžkl spánkem a přepadával sem a tam, když jsem se na stojanu dalšího, velikého obchodu probírala výprodejovými modely zbylými z letní sezóny. Cena plavek po slevě se stále blížila cenám večerních rób. I tak jediné kritérium, na které jsem se tu mohla odvážit pomyslet, byla velikost. Chvíli trvalo, než jsem mezi ramínky našla spodní díl plavek, jehož deklarované číslo se aspoň blížilo tomu mému.

 

Na koupaliště jsem se vrátila dvacet minut před vypršením zaplaceného času. Probuzený Knoflíček mžoural užasle na tatínka a na sestru, kteří seděli zavřeni v převlékací kabince před naší skříňkou.

 

"No konečně! Už mě to tady nebaví, " vítal nás Choť. "Ona se bez vás nechtěla koupat," vysvětlil, proč jsou skoro celou hodinu zamčeni v převlékárně.

 

"Hmmm, nejsou zas tak špatný," lhal Choť, když sledoval, jak se soukám do miniaturních modrobílých sportovních plavečkových kalhotek a vytvářím divokou kombinaci s červenočernou romantickou plavkovou podprsenkou.

 

Knoflíček dostal hysterický záchvat už ve sprchách (všechny mydlící se dámy se ohlížely, cože to dělám tomu nebohému děťátku, které tak zoufale ječí "NE! NE!") a v bazénu to bylo lepší jen o málo... Těch pět minut, které jsme tam mohli ještě strávit, bylo tak akorát.

 

"Musím si někam dojít na záchod," rozhlížel se Choť, když jsme vyšli z budovy.

 

"Proč ses nevyčural tam?" podivila jsem se.

 

"V tom stresu jsem na to ani nepomyslel," přizna se Choť, a já užasla znovu. No dobře, procházka růžovým sadem to nebyla, ale že by tak zlé...?

 

"My jsme tam viděli pedofila," líčil Choť bazénové zážitky. "Když jsme byli v dětském bazénku. Takový starší pán si tam polosvlíkal plavky.  Nejdřív jsem si ho ani nevšiml, jen jsem pak zahlídl, jak lidi zezadu někam koukají, tak jsem se taky podíval, co se tam děje. A on byl kousek od nás! A taky jsem byl v dámských sprchách," přiznal se. "A nemohl jsem se z nich vrátit, musel jsem pokračovat až na konec..."

 

"A proč ses nemohl vrátit?" překvapilo mě to. Žádné jednosměrné východy jsem tam u sprch neviděla. "Protože jsem se nedíval na lidi, a než jsem si všiml, že jsem v dámských sprchách, byl jsem už skoro na konci a to bych musel projít zase celýma sprchama zpátky," zněla bezelstná odpověď. "Až úplně na konci se přede mnou najednou objevil nějaký člověk s hrozně velkým břichem a mě se to zdálo divný, takový velký břicho, tak jsem se podíval, a ona to byla nahatá těhotná ženská. Ale nikdo nic neříkal, nevyhodili mě..."

 

A já jsem si vzpomněla, jak jsem taky už už vstupovala do pánských sprch, protože nápis "Muži" a "Ženy" je na dveřích sprch a toalet vkusně, ale velmi nenápadně zakomponován do interiéru spíš jako dekorace, než jako označení. Nikde žádné piktogramy... Hádala bych, že ve sprchách opačného pohlaví se zmatení jedinci objevují několikrát denně.

 

"Půjdeme zítra zase plavat?" ptalo se ten večer s nadějí v hlase starší dítě (to, které do vody vlezlo jen po velkém přemlouvání).

 

Asi to znamená, že si budeme muset začít pravidelně dávat pozor na plavky, pedofilní exhibicionisty a značení sprch.