Půl žlutého slunce

Ve vlaku Olanna seděla na podlaze s koleny přitaženými ke hrudi a cítila teplý, upocený pach těl kolem sebe. Na vnější straně vlaku viseli lidé, kteří se přivázali řemeny, a na schůdkách se přidržovali zábradlí. Slyšela tlumené výkřiky, když nějaký muž vypadl ven.

Vlak byl hromada kovu, držící na čestné slovo. Vůbec nejel plynule, takže se zdálo, jako by na kolejích byly nějaké protirychlostní bloky. Kdykoli sebou vlak trhl, vrhl Olannu na ženu vedle ní, na to, co ta žena měla na klíně, na kalabasu, velikou nádobu. Oděv ženy byl posetý skvrnami, které mohly být od krve, ale to Olanna tvrdit nemůže. Oči jí hoří. Má pocit, jako by v nich měla směs pepře a písku, oční víčka jí pálí a svrbí. Hotová muka prožívá, když mrká, ale také když se snaží nechat oči zavřené nebo otevřené. nejraději by si víčka odpárala. Naslinila si prsty a protírala si oči. Někdy to dělala Baby, když si něco trochu poranila. "Mami Olo!" naříkala Baby a zvedla bolavou ručičku či nožičku, a Olanna vložila prst do úst a přejela jim Babyino zranění. Ale sliny způsobovaly jen to, že ji oči pálily ještě víc.

Mladík před ní vyjekl a chytil si hlavu rukama. Vlak sebou trhl a Olanna opět vrazila do kalabasy. Líbil se jí pěkný povrch dřeva, kterého se dotkla před sebe nataženou rukou, jež jemně polaskala dřevořezby, křížem krážem krášlící kalabasu. Zavřela oči, neboť tak ji pálily méně, a celé hodiny je měla zavřné, přičemž se rukou dotýkala kalabasy, dokud někdo igbosky nevykřikl "Anyi agafeela! Přejeli jsme Niger! Konečně jsme doma!"

Na podlaze vagónu se rozlévala tekutina. Moč. Olanna cítila, jak jí chladně prosakuje do šatů. Žena s kalabasou do ní rýpla a potom pokynula i dalším lidem kolm sebe. "Jen se podívejte," řekla, "podívejte se." Otevřela kalabasu.

"Podívejte se," opakovala.

Olanna nahlédla do nádoby. viděla hlavičku malé holčičky s popelavě šedou pletí, dokonalým účesem, vypoulenýma očima a otevřenou pusou. Chvíli na ni civěla a potom odvrátila oči. Někdo zařval.

Žena zavřela kalabasu. "Víte," řekla, "jak dlouho mi trvalo, než jsem ji takhle načesala? Měla tak husté vlásky."

Vlak pronikavě zaskřípěl a zastavil. Olanna vystoupila a stála uprostřed tlačících se lidí. Nějká žena omdlela. Kluci, shánějící cestující do autobusů - náklaďáčků, bušili do postranic a provolávali: "Owerri! Engu! Nsukka!" Myslela na účes spočívající v kalabase. Představovala si, jak ji matka česala, jak její prsty pomádovaly vlasy, než je dřevěným hřebenem rozdělila do pramínků."

 

Dvaatřicetiletá nigerijská autorka Chimamanda Ngozi Adichie vydala dosud pouhé dva romány: Fialový ibišek (Purple Hibiscus)  a Půl žlutého slunce (Half of a Yellow Sun). První z nich byl v roce 2005 oceněn Cenou spisovatelů Commonwealthu za nejlepší prvotinu, druhý získal o dva roky později literární cenu Orange Prize.

 

 

 

Vídala jsem přebal Půl žlutého slunce v prodejnách po celé týdny. Několikrát jsem tou knihou (skoro 450 stran, skoro 300 Kč) listovala, ale u stojánku v knihkupectví jsem nemohla pochopit, proč tolik chvály - náhodně čtené útržky mě zaujmout nedokázaly. Naštěstí jsem si pak jednoho dne Půl žlutého slunce i přesto koupila (přece musel být nějaký důvod, aby za ni autorka dostala Orange Prize. a i když krátké úryvky neslibovaly napětí, styl vyprávění byl zajímavý).

 

Nakonec se ukázalo, že příběh se sice odvíjí pomalu a v mnoha vrstvách, ale napětí mu nechybí ani v nejmenším. Osudy intelektuálního profesora, jeho milenky z bohaté rodiny, její sestry, žijící s Angličanem, který si Nigérii zvolil za svůj domov a od rozhodnutí neupustil ani v době biaferské války, se proplétají s osudy sluhy, nevzdělané profesorovy matky, která se snaží svému synovi najít jinou ženu... a na stránky, na nichž tito lidé bojují své každodenní bitvičky a zažívají okamžiky štěstí i trápení, se pozvolna vkrádá přízrak etnické nesnášenlivosti, klíčící z dávných semínek, který roste a roste (i když tomu ze začátku nikdo nevěří) , až nakonec přejde v násilnosti - nejdřív ojedinělé, pak nenávistné a pravidelné. Nadchází vyhlášení republiky Biafra, válka s Nigérií. Ti, kdo zůstali, přišli o všechno - někteří i o rodinu nebo o život. Biafra je vyzbrojena maketami pušek, nemá jídlo, ztrácí pozice a biaferští vojáci začínají terorizovat vlastní, biaferské obyvatelstvo... A hrdinové knihy nemají na vybranou - musí se snažit přežít za každé situace, přizpůsobit se a pokud možno zůstat věrni svým ideálům a láskám, i když to není zrovna jednoduché.

 

Richardova paměť zůstala jasná. Tak jasná, že napsal klidné odpovědi na zuřivé dopisy tety Elizabeth. Sdělil jí, že se má dobře a že neplánuje návrat do Anglie, že ji prosí, aby laskavě přestala letecky posílat povrchní noviny, v nichž tužkou zakroužkovává články o nigerijských pogromech. Ty články ho otravují. Herald napsal, že příčinou masakrů je dávná mezikmenová nenávist. Časopis Time opatřil svůj článek titulkem ČLOVĚK MUSÍ ŽRÁT, což byl nápis z jednoho nigerijského lidového autobusu.  Autor vzal výraz "žrát" doslova a v dalším vysvětlil, že Nigerijci tíhnou od přírody k násilnictví, a tak si o jeho nezbytnosti píšou i na náklaďáčky, sloužící jako autobusy. Richard poslal redakci časopisu Time ostrý dopis, v němž napsal, že v nigerijské pidžinské angličtině uvedené sloveso prostě znamená jíst. Trochu obratnější byl Observer, který napsal, že když Nigérie přežije masakry Igbů, přežije už všechno.  Ale ze všech líčení čišela faleš, jakási ozvěna neskutečna, a tak Richard začal o řežích psát dlouhý článek. V Kainenině domě seděl u jídelního stolu a psal na dlouhé pruhy nelinkovaného papíru. Při práci slyšel, jak Harrison, jehož si vzal do Port Harcourtu, Ikedjimu a Sebstianovi říká: "Vy nevíte, jak se peče německý kakaový dort?" Kecy. "Vy nevíte, co je to reveňový nářez?" Další povýšenecký žvást.

Richard začal líčením problémů uprchlíků, jež byly důsledkem řeží, psal o obchodnících, kteří uprchli z tržišť na Severu, a vysokoškolských učitelích, kteří opustili univerzitní areály, o státních úřednících, kteří utekli z kanceláří na ministerstvech. Zápasil se závěrečným odstavcem:

Je velmi důležité si připomenout, že Igbové byli poprvé masakrováni roku 1945, byť v mnohem menší míře než při nedávných řežích. Toto těsně poválečné krveprolití podněcovala britská koloniální správa, jež Igbům zazlívala celonárodní stávku, zakazovala igbosky psané noviny a obecně rozsévala protiigboské nálady. Je proto zavádějící představa, že nedávné řeže zavinila "odedávná" nenávist. Kmeny Severu a Jihu mají za sebou dlouhé vzájemné styky, nejméně od 9. století, jak dosvědčují některé velkolepé korálkové náhrdelníky, nalezené v historické oblasti Igbo - Ukwu. Tyto skupiny bezpochyby vedly i války a navzájem se zotročovaly, avšak tímto způsobem se nemasakrovaly. Jde-li nyní o nenávist, je velmi nedávná. Vyvolalo ji prosté provádění britské koloniální politiky, jež se neoficiálně řídila zásadou rozděl a panuj. Tato politika zmanipulovala rozdíly mezi kmeny a zajistila, že nebude dosaženo jednoty, a tak bude prakticky možné snadno ovládat tak velikou zem.

Když odevzal článek Kainene, pozorně jej přečetla, přimhouřila oči a potom mu řekla: "Hodně divoké." Nebylo mu jasné, co hodně divoké znamená a jestli se jí to líbí. Šíleně si přál, aby mu to schválila. Když se vrátila ze Nsukky, kde byla navštívit Olannu, opět se chovala rezervovaně. Vystavila si fotku svých zavražděných příbuzných - smějící se Arize ve svatebních šatech, strýce Mbaeziho, kypícího v těsném obleku vedle vážně se tvářící tety Ifeky ve vzorkované róbě - ale řekla o nich moc málo a o Olanně vůbec nic.  Někdy se uprostřed hovoru odmlčela, a když to udělala, Richard ji nechal být. Občas jí záviděl to, jak se dovede měnit pod vlivem toho, co se stalo.

"Co si o tom myslíš?" zeptal se, ale než mohla odpovědět, zeptal se na to, na co se opravdu zeptat chtěl. "Líbí se ti to? Jaký to na tebe dělá dojem?"

"Já si myslím, že to vyznívá ohromně formálně a nepřístupně," řekla, "ale budí to ve mně pocit hrdosti. Jsem hrdá."

Odeslal to do Heraldu. Když za čtrnáct dní odpověděli, dopis přečetl a roztrhal. Světový tisk je prostě přesycený historkami o násilnostech v Africe, ale tahle je obzvlášť nevýrazná a pedantská, napsal mu zástupce šéfredaktora. Ale snad by Richard mohl napsat něco o lidské stránce. Třeba jestli při těch řežích mumlali nějaká kmenová zaříkávadla, jestli pojídali části lidských těl jako v Kongu. Je nějaký způsob, jímž by se mohlo opravdu pochopit myšlení těchto lidí?

Richard článek vyhodil. Děsilo ho, že v noci dobře spí, že ho stále uklidňuje vůně oranžovníků a tyrkysová setrvačnost moře. I to, že má cit. ... V den, kdy bylo oznámeno oddělení Biafry, stál s Kainene na verandě a poslouchal z rádia Ojukwův hlas.  A potom ji vzal do náručí. Zpočátku se domníval, že se oba chvějí. Ale pak se odtáhl, podíval se jí do tváře a uvědomil si, že je dokonale klidná. to jen on se chvěje.

"Šťastnou nezávislost," řekl jí.

"Nezávislost," řekla a pak dodala: "Šťastnou nezávislost."

Chtěl ji požádat, aby se z něj provdala. Je to nový začátek, nový stát, jejich nový stát. Ale nešlo jen o to, že secese je spravedlivá, když se vezme v úvahu, co všechno Igbové vytrpěli. Šlo i o to, jakou možnost dává Biafra jemu. Stane se Biafřanem takovým způsobem, jakým by se nikdy nestal Nigerijcem. Je tu od samého počátku, podílí se na zrodu Biafry a bude k ní patřit. Mnohokrát už v duchu řekl Vezmi si mě, Kainene, ale nikdy to nahlas nevyslovil. Druhý den se s Harrisonem vrátil do Nsukky.