Záviděla bych

Těžko si předem představit, jaký bude pohled na hodiny, které už měsíce nikdo nenatáhl. Podivnost prázdného ticha v zaprášených pokojích, do kterých dávno nikdo nevstoupil. A jak hořký bude pohled na novou pravdu bez příkras, na pravdu páchnoucí hnilobou a desinfekcí.

S taškami plnými šatů  a věcí na náš třídenní "výlet" jsme stoupali zasněženou silnicí k romantické budově interny. Mohli bychom si samozřejmě jet nejdřív věci odložit, ale to bychom promeškali jeden návštěvní den v nemocnici; jeden ze tří. Škoda ho.

 

Z výtahu jsme vystoupili právě v době, kdy se podávaly nemocniční večeře.

 

Věděla jsem, že mám maminku v nemocnici - nebylo to poprvé. Věděla jsem, že na tom není dobře. Ale stejně jsem se nemohla beze zbytku připravit na to, že ta která vždycky věděla jak a co udělat a kde co zařídit,  nedokáže soustředit myšlenky na nic jiného než na to, jaký je den - a že jí položení takové otázky vyčerpá až k hlubokému spánku, který nám připomene její i naši smrtelnost. 

 

Choť dřív než já pochopil, že situace žádá si činů, a chopil se lžíce, aby maminku nakrmil v těch obtížně polapitelných okamžicích, kdy se ze spánku hlubokého stával polospánek. Soustředěn na svůj úkol, bezmyšlenkovitě čerpal z rodičovské praxe - foukal do studené bramborové kaše, krájel šedé nemocniční filé na maličké kousky a čekal se lžící v ruce celé minuty, až bude předchozí sousto spolknuto.

 

Pacientka u okna se hlasitě a marně dožadovala vody.

 

Maminka se probudila dost na to, aby mohla dát najevo, že už žádné šedé filé nechce. Choť odložil talíř se lžící na vozík a nechal mě přidržet mamince u úst sklenici s čajem. Dívala jsem se z druhé strany nemocničního lůžka, jak něžně rukou podpírá vrásčité a vyhublé prsty nad pokrývkou, zatímco vlastními kleštičkami stříhá své tchyni přerostlé a ztvrdlé nehty.

 

(Chvíli nato přišla moje sestra s /mou/ neteří a maminku umyly a namazaly, jako to dělaly každý den. Zdravotní sestřičky je nechávaly přicházet a odcházet i mimo návštěvní hodiny - přece jen jim ubíraly práci a pak, "to my tady vůbec nevídáme, paní má s vámi hrozné štěstí," pochválila jedna ze sester neteř.)

 

"Můžeme vám pro ni pomoct najít nějaké umístění," navrhla paní doktorka, když nad maminkou lámala hůl.

"Děkuju, my to nejdřív zkusíme doma," odpověděl tatínek (krátce před tím, než se v téže nemocnici ocitl sám a po chybné diagnóze tam "omylem" podstoupil katetrizaci).

 

Nechci tu psát o tom, že maminku z nemocnice propustili s velkými proleženinami IV. stupně a na cestu jí přidali lékařskou zprávu, volně přeložitelnou jako "co nevidět umře, léčit není nutno, pokračujte s morfiem". (Na základě té zprávy už dál nikoho nezajímalo, že maminčin stav se zlepšil; obvodní lékařka se ani za dva měsíce po maminčině propuštění z nemocnice nezastavila na kontrolu a spokojila se s vystavováním nových a nových receptů - na kodein, na jedny antibiotika, na další antibiotika. Lékař z pohotovosti, přivolané mnou kvůli (dalšímu) akutnímu zánětu maminčiných močových cest nám před převozem na urologii vynadal, že máme maminku v takovém stavu - nezdálo se, že by moc věřil, že stav byl lepší, než v jakém ji přivezli z nemocnice - a že k ní nepustíme obvodního lékaře.) 

 

Ani o tom, jak těžké je starat se o nemohoucího člověka, a jak je asi ještě mnohem těžší nemohoucím člověkem být.

 

"Já si takový články schovávám," prozradila teta, když na stůl v otcově pracovně pokádala novinový výstřižek o tom, kam se obrátit, máte-li doma nepohyblivého pacienta. "Kdyby se mi něco stalo... syn si mě k sobě nevezme, teda on by si možná i vzal, ale ta jeho, ta by mu to nikdy nedovolila."

 

A tehdy jsem si (znovu) uvědomila, že kdybych Chotě neměla, strašně bych ho záviděla. Záviděla bych ho proto, že není snadné najít muže (nebo ženu), který bude dobrovolně trávit dovolenou celodenní a polonoční péčí o děti v tchánově domě, aby se manželka (v tomto případě Manželka) mohla věnovat invalidnímu rodiči. A ještě to považuje za tak samozřejmé, že to vlastně ani nestojí za řeč.

 

Záviděla bych muže, co se nabízí, že v zimě oběhne lékárny, aby sehnal zrovna ty jediné potřebné kapky pro tchyni.

Toužila bych po muži, který objede celou Prahu, než najde obchod, kde může koupit chlazené siveny, protože "to byly ty ryby, co tvému tatínkovi tak chutnaly" - a který ty ryby pak ještě (báječně) uvaří, aby tatínkovi chutnaly znovu. (Zde je na místě dodat, že Choť a můj tatínek se rozmazlují vzájemně, ačkoliv Choť má o něco lepší pozorovací schopnosti :) .)

 

 

Záviděla bych muže, který při návštěvě obchodůnejdřív ze všeho pátrá po tom, čím by mohl udělat radost tchyni a tchánovi a při návštěvě jejich domu zkoumá, s čím by potřebovali pomoci ("Ten stromeček je ještě na zahradě...zeptej se tatínka, jestli má někde pilu, já mu ho rozřežu. ... Už ses zeptala na tu pilu?" ... "Choť mi tu postel sestavil, chudák, docela sám," napůl se radovala a napůl Chotě litovala maminka, usazená na svém novém elektrickém polohovacím lůžku).

 

Strašně bych záviděla muže, který bere jako přirozenou věc, že si v případě potřeby vezme kteréhokoli, jakkoli nemocného z manželčiných rodičů k sobě, i kdyby s ním měl sdílet ložnici.

 

Naštěstí ho závidět nemusím.

 

Poznámka pro Efču, Spoon, Madame Amar, Flam a některé další čtenářky: jestli budete někdy v afektu přemýšlet, jestli má soužití s vaším mužem vůbec nějaká pozitiva, vzpomeňte si na tento článek a na princip "nikdy nesplatitelného dluhu za manželku".