Přivolávač deště

  Orientalista, spisovatel a překladatel Jaroslav Olša sestavil společně se hararským univerzitním profesorem a literárním vědcem Mbongeni Malawou výbor z moderních zimbabwských povídek.

Vzhledem k tomu, že vybrané povídky byly psány různými autory v rozsahu téměř celého staletí, je i u opakujících se námětů (národní osvobození, apartheid, rasismus, polygamie nebo nacionalismus) vidět posun názorů v čase a rozdílnost náhledů jednotlivých autorů.

Velmi podrobné informace o povídkách naleznete ZDE , informace o zimbabwském umění a o mýtech, kterými je v zahraničí opředeno ZDE (rovněž z pera Jaroslava Olši jr., který v letech 2000 - 2006 působil na zastupitelské misi České republiky v této jihoafrické zemi).

 

Ulicí lemovanou kvetoucími jacarandami projela limuzína. Děti se rozkřičely, protože to určitě musel být někdo strašně důležitý, když sem přijel až z Anglie jen proto, aby jim vrátil jejich zem. Žena sledovala auto ještě kus dál po ulici, ale pak její nadšení ochablo. To ještě nebyla ta pravá chvíle - prostě jenom jedno další auto...

 

"Nemůžeme vědět, v kterém voze princ bude, až kolem nás projede," vysvětloval muž. "To je kvůli jeho bezpečnosti. mávat proto budeme na všechna auta, která kolem nás projedou, protože v jednom z nich určitě bude."

 

...Muž v jedné ruce držel láhev oroseného piva a druhou objímal ženu. Měl zapnutou televizi a trval na tom, že napřed se chce podívat na vyhlášení nezávislosti. Už jí zaplatil a ona peníze zmuchlala do žlutého kapesníčku, který si pověsila na ramínko podprsenky. Stadion předurčený fotbalu byl naplněný k prasknutí. Nejprve se uprostřed plochy tančily národní tance. Žena se zase stáhla do bezpečí svých myšlenek a pozorovala měnící se sled obrazů v televizi.

 

Nový premiér mluvil dlouho a lidé tleskali a křičeli. Nadšením zvýšené hlasy... Vzrušením z okamžiku... Hlasy zvýšené vzrušením z té slavnostní chvíle. Nový premiér hovořil do mikrofonu, zatímco ženy v průběhu projevu nepřestávaly tančit. Lidé mávali vlajkami, kdykoli uslyšeli, že se vše brzy změní. Bude práce a víc peněz. Dostaneme půdu a školy. Přijde bohatství a bude dost jídla. Žena si všimla, jak princ ve svém neposkvrněném bílém obleku nehybně sedí. Říkalo se, že jeho matka nemohla přijet, ale co se téhle akce týkalo, byl princ stejně důležitý, jako ona. Nový premiér se zmínil o princi a všichni začali jásat.

 

Muž dívající se na televizi na chvíli odběhl do kuchyně pro další pivo. Rozhodl se oslavit nezávislost tím nejsprávnějším způsobem - chladivým pivem a hřející ženou. Za deset minut bude půlnoc, už by se asi měla svléknout. Na obrazovce utíkaly minuty. Princ a premiér zamířili k vysokému stožáru s vlajkou uprostřed stadionu. Stará vlajka se třepotala ve větru, ta nová zatím visela dole. Muž položil ženu na zem. Vstoupí do nové éry na úrovni a vítězně. Roztáhl jí nohy. Odbíjela půlnoc a nová vlajka stoupala vzhůru. Magický čas, čas změny. Zelená, žlutá a bílá barva nové vlajky. Jídlo, bohatství a usmíření pro tuto zemi.

 

Když dosáhl svého, poslal ji domů. Po probuzení byl raději sám. Potkali se pod jacarandami, když čekali na prince.

 

Ráno zahlédla ty malinké vlaječky - tu starou i tu novou - zachycené na živém plotě."

(z povídky Den nezávislosti od Yvonne Vera, antologie Přivolávač deště)