Nedosažitelní Zimboši a Česká pošta

Mívala jsem kamarády v Harare. Dva, o málo starší než já, Roberta a Viktora. V době, kdy řádky od většiny mých dopisovacích kamarádů z Afriky, Vietnamu a Ruska přetékaly prosbami o dárky, peníze nebo vízum, nosil pošťák od Viktora a od Roberta balíčky.

Spolužačky, žmoulající Pedro, mi záviděly voňavé žvýkačky,  maminčinu vázu jsem hýčkala pleteným ubrusem od Viktorovy maminky a rozplývali jsme se nad fotografiemi Robertovy čtyřleté neteře, která mi namluvila vzkaz na kazetu.

 

Časem naše kontakty řídly - Robert se stal automechanikem ("můžeš mi, prosím, poslat nějakou literaturu k automobilům Lada? Pokud možno v angličtině."), Viktor odešel pracovat do Jihoafrické republiky. Nepsala jsem jim už několik let, ale myslívám na ně.

 

A jak se tak teď v novinách množí titulky o ekonomickém kolapsu, hrozícím hladomoru, totalitě a možná i budoucích občanských nepokojích v Zimbabwe, vzpomínám na Roberta a Viktora stále častěji. Jak se jim daří? Nepotřebují něco? Možná nadešel čas, kdy bych jim mohla oplatit ovocné žvýkačky, jestli ne rovnou pletený ubrus.

 

Jenže posílat dopisy do zemí v ekonomické krizi je ošemetné. Zimbabwská pošta bývala vzácně spolehlivá, stejně jako keňská, ruská, marocká nebo ugandská, ale v Tanzánii nikdy adresáta nenašel obyčejně poslaný dopis (a někdy ani doporučený). Kdoví, jestli bída nepozměnila morálku zimbabwské pošty? Nejlepší bude, když pošlu aerogram - ten nikdo krást nebude, protože je jasné, že v aerogramu žádné peníze ani dárečky nejsou.

 

Aerogram je pruh papíru, s předtištěnou známkou a okraji určenými ke slepení. Koupíte ho, na jednu stranu napíšete adresu, druhou popíšete textem, slepíte,  pošlete. Takhle jednoduché by to mělo být, a vždycky bylo.

 

Nákupem jediného aerogramu strávil Choť na hlavní poště v Brně dobrou půlhodinku - než poštovní úřednice zjistily, že aerogramy skutečně existují, že je mají v nabídce a kam je schovaly. To bych ještě pochopila, přece jen to asi není nejvyužívanější služba.

 

Ale když jsem konečně napsala, slepila a odnesla na poštu (tentokrát již nikoli hlavní), čekal mě šok.

 

"To musíte ještě 11 korun doplatit," slyšela jsem od paní za přepážkou.

 

"Ne, nemusím. Tohle není dopis, to je aerogram. Nesmí v něm nic být a má pevnou sazbu, osm korun kamkoli po světě," rozhodla jsem se neposílat aerogram za cenu dopisu.

 

"Já se na to skočím zeptat," rozhodla se úřednice, že více hlav více ví.

 

A za pět minut jsem se dozvěděla, že "kolegyně si myslí, že to musíte doplatit."

 

"Ale tohle přece prodává Česká pošta, máte to v sazebníku," nechtěla jsem se dát.

 

"Nojo, ale ony se od ledna měnily ceny, co když se změnila i u tohohle? Ale tak víte co, hoďte to do schránky," doporučila mi ta dobrá duše. "Já vám to nevezmu, protože kdyby to náhodou bylo za víc a bylo na tom moje razítko, musela bych to doplácet sama."

 

Mezitím se za mnou utvořila fronta, děti začaly ztrácet trpělivost a já jsem to vzdala.

 

Ne, nehodila jsem aerogram do schránky. Nechci riskovat, že se za týden objeví v mojí poštovní schránce s tím, že byl poslán nevyplaceně. Zato jsem z domova zavolala na informační linku České pošty. Aerogram stojí stále stejně, osm korun, každá pošta mi ho musí vzít k přepravě. (Teoreticky...) Asi ho zkusím poslat znovu, z hlavní pošty, a když se mi to nepodaří, odešlu ho z Prahy. Tamodtud to mám vyzkoušeno.