Posvátný vepř a opera

Zatímco Choť obcházel adresy z Úřadu práce, já se stala externí tazatelkou průzkumové společnosti. Po práci a o víkendech jsem trávila spoustu času objížděním vesnic v okolí Prahy a „prováděním průzkumu", jak mí zaměstnavatelé eufemisticky nazývali obtěžování  bližních.

Náš byt byl prolezlý plísní, topení v obývacím pokoji netopilo a elektrický přímotop v ložnici jsme se kvůli účtu za elektřinu báli nechat zapnutý; spali jsme schoulení k sobě, v teplákách, ponožkách, pod všemi přikrývkami, které jsme v bytě našli.

Prádlo, prané v ruce, jsem se po prvních zkušenostech už neodvažovala pověsit na šňůry před bytem - sušící se prostěradla i ubrusy mizely jako mávnutím kouzelného proutku, sotva jsem se otočila.

Utrácela jsem stále víc peněz za inzertní noviny a za telefon, ale Choť zůstával nezaměstnaný i přesto, že se za ty dva měsíce naučil obstojně česky. Asi za to mohla prachobyčejná smůla:
o jedinou nabídku práce v kuchyni přišel, když na schůzku místo ve „dvě třicet" přišel v „devět třicet" a potenciální zaměstnavatelka kvůli tomu získala dojem, že se s ním nedomluví.

 

Volala jsem na čísla uvedená v inzerátech:

"Ano, stále někoho potřebujeme, ihned, kdy se přijdete podívat? ... Aha, no dobře, tak kdy se přijde podívat pan manžel? ...Aha, cizinec s trvalým pobytem? A odkud? ...Ne, lituji, ta práce je jen pro ženy."

 

Trvalo docela dlouho, než jsem pochopila, že pro nás bude ekonomicky i jinak výhodnější, když si za peníze na hledání zaměstnání koupíme jídlo.

 

Ale i když jsem byla hodně pryč z domu, přece jen jsem tam trávila dost času na to, abych mohla konečně začít chápat, co jsou to ty „kulturní problémy", kterými nám pořád někdo vyhrožoval.

Choťova vášeň pro klasickou hudbu a balet, techno a gregoriánské chorály byla z mého pohledu sice znepokojivá, ale ještě přehlédnutelná. Jeho ostentativně přezíravý postoj k jakémukoli projevu moderního afrického umění  - od hudby přes literaturu až po kinematografii - mi vadil daleko víc, a už vůbec jsem si nedokázala představit, že bych se kdy mohla vyrovnat s přístupem svého muže k sociální strategii a náboženství. Teprve teď jsem se dozvěděla, že můj manžel absolvoval všechny stupně svého vzdělání, od mateřské školky až po lyceum, u jeptišek. Nikoli bez následků.

 

Vedli jsme nekonečné pře o tom, zda je či není nábožensky korektní obdarovávat katolíky soškami panny Marie, zda účel těchto sošek je či není modloslužebnictvím, případně proč se nesmí jíst vepřové (dozvěděla jsem se, že vepř je pro muslimy posvátné zvíře, protože pomohl Proroku Mohamedovi v poušti najít vodu!!), jak se správně provádí modlitba a po čem všem je třeba provést rituální koupel.

 

 Hádali jsme se o stolování (připouštím, že jíst rukama se někomu může zdát primitivní - zvlášť někomu, kdo dokáže pomocí příboru spořádat i kuře nebo rybu - ale mně to zase připadá velmi praktické), vybavení domácnosti (po předchozích třináct let jsem se obešla bez stolu a ani v nejmenším jsem netoužila na tom  něco měnit) společenském životě  ("slušná vdaná žena nechodí bez manžela do nočních podniků" a Choť by byl ochoten mne  - ve výjimečných případech - doprovázet jen do těch, kde se hraje techno nebo pomalá romantická hudba, kteréžto hudební žánry jsou pro můj vkus stejně nepřijtelné, jako reggae pro vkus mého Chot) i o výchově případného potomstva, kterému je potřeba dopřát kvalitního evropského vzdělání a jako mateřský jazyk určit francouzštinu.

 

Začínala jsem doufat, že tak daleko to nikdy nezajde.