Abys věděla.

Měla jsem za sebou korespondenci se svou zdravotní pojišťovnou

("hradí veškerá genetická vyšetření, předepsaná lékařem"), dalších pár návštěv u nové paní gynekoložky, další telefonát k té původní ("proč vás tam nechtějí poslat?... ne, jistěže to hradí pojišťovna... to je nesmysl, my tam posíláme všechny maminky nad čtyřiatřicet... aspoň alfa-fetoprotein vám dělali? No tak přijďte, my vám to napíšem, zatím se na té genetice objednejte."), pár telefonátů do center lékařské genetiky ("to ale nestihnete, my teď máme úplně plno až do... a to už je pro vás pozdě...") a jeden telefonát do fakultní nemocnice ("aha, tak to ale asi dost spěcháte. A kdy můžete přijít?").

Na široké chodbě za skleněnými dveřmi jsme byli jediní.

 

"Pan doktor odešel na oběd, ale když chvilku počkáte..." .

 

Stavebnice, plyšáci a bedna plastových zvířátek usnadňovala čekání dětem čekající matky.

 

"Nebude spát?" popatřila okem zkušeným sestra z kartotéky na Kakaa. "Víte co, já vám přivezu kočárek."

 

"Kočárek?" nevěřila jsem vlastním uším.

 

"To my tu máme, vozila jsem tady v něm i vnuka," pravila sestra tajemně, a když o pět minut později přijížděla zpátky na oddělení s velikým stařičkým, ale čišťounkým kočárkem, uklidňovala mě: "dám vám do něj podložku."

 

Kakao na novou hru (dívám-se-na-strop-a-sourozenci-mě-vozí) přistoupil bez protestů a já si říkala, že nadstandardní služby tohoto rázu jsou mnohem lepší, než koberce v ordinacích a kožené sedačky v čekárnách.

 

"Tak můžete za mnou," vyzval mě vousáč v bílém plášti, "já nechám otevřeno na chodbu, děti se asi pohlídají samy, že?"

 

 

Tlumené ťukání počítačové klávesnice zaznamenalo můj věk, Choťův věk, věk našich rodičů, choroby prodělané i hrozící.

 

"Na prvotrimestrální screening je už pozdě, ale odběr plodové vody ještě stihnete, domluvte se s nimi tak, aby to bylo příští týden. Odebírá se tenounkou jehlou a při sledování ultrazvukem, nehrozí poranění plodu ani únik plodové vody, a riziko potratu je také minimální, za celou dobu co tu pracuji nebyl ani jeden případ, kdy by bylo možné říct že těhotná potratila kvůli odběru plodové vody," poslouchala jsem.

 

"Ale jak je to s klidem po výkonu? Víte, já si asi nemůžu na týden lehnout s nohama nahoru..."

 

"To ani nemusíte," uklidňoval mě lékař, "měl jsem tu maminku, co pár dnů po amniocentéze jela k moři surfovat!  Ale taky mám známého, čekali první dítě, hrozná sláva, všechno si nahrávali, všechny ultrazvuky a tak, nejlepší vybavení, nikde se nic neukázalo a narodil se jim syn s downem, a těžkým! No a chudáci takoví rodiče, jak to bývá, ten chlap nakonec odejde, protože to neunese, matka zůstane s dítětem sama, teď navíc ještě víte, jak je to nejistý s těma zdravotníma pojišťovnama, jestli přestanou těmhle lidem péči platit, tak co ti rodiče pak? To aby se šli oběsit, vám řeknu! Chcete vědět pohlaví? My vám pak po třech týdnech poštou pošleme výsledek, většinou je to dobrý, a když ne, tak aby se to pak stihlo řešit. ... Nebo abyste se mohla připravit," dodal po chvíli.

"A pak, až budete vědět, že je všechno v pořádku, se k nám vrátíte a my vás pošleme ještě na kardiologický ultrazvuk," loučil se se mnou.

 

Vrátila jsem kočárek, posbírala děti a cestou zpátky se vyrovnávala s tím, že za pár dnů se seznámím s amniocentézou.

 

 

"Ve středu budeš muset zůstat doma," oznámila jsem Choti, "jdu na odběr plodové vody."

 

"Hm," odvětil Choť.

 

"Ale já nevím, jestli bych tam měla chodit," pokračovala jsem. "Když oni všude píšou, že by se pak mělo týden ležet, a to já přece nemůžu..."

 

"No tak si vezmu práci domů," navrhl Choť, a mně vytanula před očima představa dětí demolujících domácnost, zatímco Choť je zabrán do konferenčního hovoru s klienty.

"To přece nejde, vždyť to víš. Zůstaň doma jen ve středu."

 

 

Při čekání na středu se mi zastavila laktace a na horním rtu vyrašil opar.

 

 

"Já tam asi vůbec nechci jít," svěřila jsem Choti v úterý.

 

"Tak tam nechoď," opáčil logikymilovný Choť.

 

Cítila jsem potřebu dodat ještě nějaké vysvětlení. "Co kdyby to dítě bylo zdravý a něco se mu stalo? A co kdyby nebylo zdravý - ´vypneme´ ho a zahodíme? Ani z té plodové vody nezjistí všechna poškození, a ani rozsah těch, na která přijdou..."

 

"A navíc se vždycky může stát nějaký omyl," dodal Choť.

 

"Já vím, že pro tebe to tak nevypadá," pokračovala jsem, "ty to miminko nevidíš a nemáš, ale pro mě je skutečný zrovna tak, jako ty děti, co už máme... a když vím, že mám riskovat, i když jenom malinko, jeho život proto, abych se něco dozvěděla... no, mně se tam jít vůbec nechce."

 

Ale šla jsem.