Jak nám zobák narost...

Děti naší tzv. vyspělé technické civilizace žijí sice v dostatku a pohodlí, ale je to, jak se zdá, draze zaplaceno.

V souvislosti s vývojem dětské hyperaktivity byl proveden i výzkum se skupinami dětí ve věku pěti až šesti let z nejchudších oblastí světa (Sumatra),z rozvojové země (okrajové městské čtvrti v Peru, rodiny vlastnily pračku, ale všechno ostatní bylo třeba dělat ručně, měly také televizi). Kontrolní skupinu tvořily děti ze Stuttgartu, ze čtvrti spíše vesnického charakteru. Protože děti ze třetího světa žily v prostředí, kde dospělí většinou neuměli číst ani psát, zdálo se, že budou ve velké nevýhodě, protože zadání znělo: psát tužkou dvě minuty na řádek předepsané cviky pro písmeno U. Hodnocení bylo jednoduché: sečíst, kolik znaků dítě napíše.

Výsledek byl šokující. Děi, které měly ve své většině tužku poprvé v ruce, byly o 233% (Sumatra) a 200% (Peru) lepší, než děti žijící ve vyspělé Evropě. Rozdíl nebyl jen v počtu znaků. Děti z třetího světa přistupovaly k úkolu s chutí, se zvědavostí, působilo kouzlo nové, zajímavé činnosti.Dětem evropským chyběl nejenom zájem, ale i zručnost. Čáry byly nevyrovnané v síle i tvaru, mezery byly výrazně nestejné.

 

Děti třetího světa měly totiž od mala možnost průběžně rozvíjet souhru motoriky a vnímání, protože v jejich světě nejsou žádné stroje, které by usnadňovaly práci a mají minimum hraček. Proto si hrají s pracovními nástroji svých rodičů, s přírodninami, které jsou po ruce. Také škála aktivních, kolektivních dětských her je větší.

 

Většina dětí v našich podmínkách však k žádné práci nepřijde (aby nic nerozbily, aby nespadly, děti si mají hrát a ne pracovat, když to udělám sám, jde to rychleji...).  Nádobí myje myčka, prádlo pere pračka, ani věšet už nemusíme, máme-li sušičku. Ovoce i zeleninu koupíme v obchodě už očištěnou, nakrájenou a zmraženou. Zbývá jen vysypat ji do hrnce. Ušetříme si práci, ale o kolik pohyů přitom přijdeme! Myjeme-li a utíráme nádobí sami, trháme ovoce, plejeme záhon či pereme v ruce prádlo, je třeba koordinovat činnost rukou, očí, případně i pusy, pokud při práci mluvíme.

 

Pokud dítě má možnost hrát si aktivně, pracovat nebo něco vyrábět, namáhá se nejenom hlava, ale i tělo - je třeba hru nebo postup vymyslet, sehnat materiál, nářadí, na leccos se vyptat nebo vyzkoušet. Všechny smysly se rovnoměrně zapojí, tělo je v pohybu, i emoce si přijdou na své, když se dílo podaří. Přitom dítě pracuje svým individuálním tempem, může si udělat pauzu nebo se zeptat, kdy potřebuje.

Situace, kdy dítě tráví svůj čas pasivně, je ovšem nesrovnatelně častější.

 

 

Doktorka Dana Kutálková se narodila začátkem 50. let v Praze. Po studiu logopedie na Karlově univerzitě  učila ve škole pro děti se zbytky sluchu a v současnosti pracuje jako klinická logopedka v nemocnici Na Homolce. Kromě opakovaně vydávaných knih Vývoj dětské řeči krok za krokem  a Jak připravit dítě do 1. třídy  slavila úspěch i její publikace Logopedická prevence, vydaná v roce 2005 nakladatelstvím Grada.

 

 

Na více než dvou stech stranách formátu přibližně A5 se čtenář dozví, formou srozumitelnou i laikům, něco málo o ontogenetickém a fylogenetickém vývoji lidské řeči, seznámí se s pravidly, která jsou pro  rozvoj kultivované lidské řeči a správné výslovnosti u jednotlivce nutná. Dočte se, jak ke zlepšení vnímání a kultivaci jazykových projevů dítěte využít sdělovací prostředky, jaké jsou základní příčiny poruch výslovnosti, co jsou to nepřiměřené postupy a jaké mohou být jejich důsledky. Kniha nezamlčuje ani příčiny, počáteční projevy, doporučení prevence a léčby koktavosti, brebtavosti, elektivního mutismu, dysfázie, dysfonie, lehké mozkové dysfunkce, dyslexie, sluchových vad, rozštěpů či zvětšené nosní mandle. Nádavkem v závěru knihy nejdeme ještě přehršel her k rozvoji motoriky rukou, očí i mluvidel, k procvičení zraku, sluchu a hmatu, k nácviku porozumění řeči, koordinaci činností, k zvětšování slovní zásoby i rozvoji početních představ. 

 

 

Nejčastějším zdrojem příčin opožděného vývoje je sociální prostředí.  Dítě velmi stojí o kontakt, o rozhovor, dožaduje se ho. Ale když se časem přesvědčí, že jeho signály nejsou vyslyšeny, snažit se přestává. Jindy dospělý sice zaregistruje, že dítě něco chce, ale neporozumí dobře a reaguje jinak, než dítě očekává:

 

Malé dítě má žízeň, pláče, ale matka mu vytrvale nutí dudlík.

 

Dítě sděluje: "Haf!" - přeloženo "Jé, tam je pes!" . Matka reaguje: "No jo, pes." Dítě větu obmění: "Haf?" Tentokrát to znamená "můžu si na toho psa sáhnout?" Ale matka, která nepostřehla rozdíl, reaguje stejně: "No, je tam pes, už jsme si říkali."

 

Dlouhá řada takových nezdarů postupně oslabuje původně intenzivní touhu po kontaktu - člověk přece v žádném věku nedělá rád něco, co nepřináší úspěch.