"Protože nebudu veliká," odpovědělo dítě mezi vzlyky.
"Proč bys nebyla? Taky budeš veliká," (dá-li Pánbůh), slibovala jsem.
"Ale ne už zítra," nebyla dcerka k utišení. Rozhodla jsem se svěřit jí, že i dospělost má své stinné stránky: "Budeš veliká, až já budu stará."
Slzy vyschly: "jako babička?"
"Ano, jako babička."
"Taky budeš nemocná?"
"Nevím, možná..."
Stavidla se zvedla znovu a pláč byl ještě zoufalejší: "Tak já... tak já už nikdy nebudu papat!"
"Proč bys nepapala?" divila jsem se.
"Abych nevyrostla. Abys nebyla stará."
Krásný :-)
OdpovědětVymazatmalá porce obrovské dětské lásky:-)
OdpovědětVymazat:((( jejda, to je uplne smutny!!
OdpovědětVymazatTaky mi jí bylo moc líto. :(( Ale když už jsme byly v tom, vysvětlila jsem jí, že za mnou bude vodit svojí holčičku a já budu mít radost. A že všichni jsou nejdřív malí, pak vyrostou a zestárnou a umřou (vynechala jsem zatím, že poslední fáze může nastat kdykoli během těch předchozích). Večer to oplakala, ale ráno už s tím vypadala vyrovnaná. :)
OdpovědětVymazatto je krásný, já mám bohužel doma malého cynika, který mi řekl, že už jsem stará a brzo umřu....
OdpovědětVymazatJeeee,,ja mam chut ji dat neznou pusu na tvar :-* :-)))
OdpovědětVymazat