Je jenom jeden druh lidí. Lidi.

Jem si urovnával věci na prádelníku. Vzadu mu vlasy trčely vzhůru a vpředu mu visely do čela a mě napadlo, jestli bude jeho účes někdy vypadat mužsky.

Možná že kdyby se dal ostříhat dohola a začal nanovo, narostly by mu vlasy pěkně jak se patří. Obočí mu houstlo a všimla jsem si, že v těle nějak pohubl. Rostl.

Když se ohlédl, pomyslel si asi, že se znovu rozpláču, protože řekl: "Něco ti ukážu, jestli to nikomu nepovíš." Zeptala jsem se co. S ostýchavým úsměvem si rozepnul košili.

"No co?"

"No copak nevidíš?"

"No nevidím."

"No to jsou chlupy."

"Kde?"

"Tady. Tadyhle."

Poskytl mi útěchu, a tak jsem ho ujistila, že to vypadá překrásně, nic jsem ale neviděla. "Máš to moc pěkný, Jeme."

"Podpaždí taky, " chlubil se. "Příští rok se dám do ragby."

 

 

Český překlad knihy Jako zabít ptáčka vyšel letos, po letech 1963 a 1994, potřetí. Román oceněný Pullitzerovou cenou a Library Journalem vyhlášený za nejlepší knihu století byl poprvé vydán v roce 1960 a autorka říká, že s touto knihou - jedinou z jejího pera - nikdy neočekávala úspěch.

 

Harper Leeová se narodila v roce 1926 v Alabamě v rodině vydavatele novin a soudce. I ona studovala práva, ale studium nikdy nedokončila a po krátké kariéře u Východních aerolinií se rozhodla věnovat se psaní. 

Jako zabít ptáčka zachycuje mnohé momenty z jejího dětství, včetně přátelství s Trumanem Capotem (který popisuje tytéž zkušenosti z časného mládí v jedné z vlastních knih). O autorství Jako zabít ptáčka se v průběhu desetiletí objevovaly různé spekulace: někteří se domnívají, že kniha je celá dílem Trumana Capotea.

(Více o autorce zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Harper_Lee )

 

Bez ohledu na to, kdo knihu napsal, poskytuje zajímavý náhled do světa amerického Jihu v době hospodářské krize a (což mně fascinuje zejména) pozoruhodně věrně zprostředkovává přemýšlení dítěte. I kdyby mě nezjímala Amerika, krize, mezirasové vztahy, pokrytectví, upřímnost, každodenní hrdinství a tragédie "malých lidí", bělošky svádějící černochy, černoši "znásilňující" bělošky, soudnictví, společenské uspořádání ani napínavá záhada tajemného veverky požírajícího Bubu Radleyho, obdivovala bych Leeovou za schopnost na chvilku dospělým připomenout, jak viděli události a své - dnešní i tehdejší - vrstevníky v době, kdy byli dětmi.

 

"Čipero, nevšímej si tetičky, nedej se rozčílit."

Připadalo mi, že to bylo včera, co mě nabádal, abych já nerozčilovala tetičku.

"To víš, ona není na holky zvyklá," vysvětloval Jem, aspoň ne na takový  holky jako jsi ty. Chce z tebe mít dámu. Nemohla bys třeba vyšívat nebo něco?"

"Jdi mi do háje. Ona mě nemá ráda, to je celý, a mně to nevadí. Dohřálo mě, že o Waltru Cunninghamovi řekla, že je chátra, ne to, že jsem pro Atika problém. To už jsme si vyříkali, tázala jsem se ho, jestli jsem problém, a onřekl, že moc veůký ne, nanejvýš takový, který může vždycky rozlousknout, a abych si vůbec nedělala hlavu s tím, že ho snad nějak zatěžuju. Kdepak, to bylo skrz Waltra- ten kluk není chátra, Jeme. Ten není jako Ewellovi."

Jem odkopl boty a mrskl nohama na postel. strčil si pod hlavu polštář a rozsvítil lampu. "Víš co, Čipero? Mně je to teď všechno jasný. Hodně jsem o tom v poslední době přemýšlel a přišel jsem na to. Na světě jsou čtyři druhy lidí. Jsou obyčejný lidi jako my a naši sousedi, potom jsou takoví jako ti Cunninghamové tamhle v lesích, takoví jako Ewellové dole u řeky a černoši."

"A co Číňani a Francouzi dole v baldwinským okrese?"

"Já mluvím o maycombským okrese. Ono je to tak, že lidi našeho druhu nemaj rádi Cunninghamy, Cunninghmové nemají rádi Ewelly a Ewellové nenávidějí a nemůžou ani cítit černochy..

Namítla jsem Jemovi, že jestli je to tak, proč tedy Tomova porota, složená z lidí jako jsou Cunninghamové, nezprostila Toma obžaloby, aby udělala truc Ewellům.

Jem mou dětinskou otázku odbyl mávnutím ruky.

"Víš," řekl, "kolikrát vídám Atika, že si podupává, když hrajou v rádiu šumaři, a neznám nikoho, kdo by měl tak jako on rád ovarovou polívku-"

"Tak to jsme teda stejní jako Cunninghamové," vyhrkla jsem. "Nechápu, proč tetička-"

"Ne, nech mě domluvit - jsme, ale přece se jen něčím odlišujeme. Atikus jednou říkal, že tetička je proto tak posedlá rodinou, že máme jedině svůj původ, a ani vindru v kapse."

"Já teda nevím, Jeme - Atikus mmi jednou povídal, že tyhle plky o starých rodinách jsou většinou hlouposti, protože rodina každýho člověka je stejně stará jako všechny ostatní. Ptala jsem se ho, jestli to platí i o černoších a o Angličanech, a on říkal, že prý platí."

"Původ neznamená starou rodinu," řekl Jem, "já myslím, že to znamená, jak dlouho umí tvoje rodina číst a psát. Zabýval jsem se tím opravdu důkladně, Čipero, a to je jediný důvod, co mě napadá. Někde v dávnověku, když Finchové ještě žili v Egyptě, musel někdo z rodiny pochytit jeden dva hieroglyfy a naučit to svýho kluka." Jem se zasmál. "Představ si, že se tetička pyšní tím, že její pradědeček uměl číst a psát - ženský se kolikrát pyšněj divnýma věcma."

"Dobře, že uměl, kdo by to byl jinak naučil Atika i ostatní, a kdyby Atikus neuměl číst, byli bysme my dva v rejži. Mně se nezdá, že tohle znamená původ, Jeme."

"Jak potom vysvětlíš, že Cunninghamové jsou jinačí? Pan Walter se sotva umí podepsat, sám jsem ho viděl. My prostě umíme číst a psát delší dobu než oni."

"Kdepak, učit se musí každej, s tím se nikdo nenarodí. Ten Walter je kluk docela chytrej, jenže někdy zůstává pozadu, protože ho nechají doma a musí pomáhat tátovi. Jinak je jako ostatní. Kdepak, Jeme, já myslím, že je jenom jeden druh lidí. Lidi."

Jem se obrátil a natřásl si polštář. Když se zase opřel, byl zakaboněný. Zpozorněla jsem. Upadal opět do špatné nálady. Obočí se mu spojila; jeho ústa se proměnila v tenkou čárku. Chvíli mlčel.

"To jsem si taky myslíval," řekl konečně, "když jsem byl tak starý jako ty. Když je jenom jeden druh lidí, proč nemůžou jeden s druhým vyjít? Když jsou všichni stejní, proč se mermomocí chtějí nesnášet? Já myslím začínám něco chápat, Čipero.  Myslím, že začínám chápat, proč Bubu Radley zůstal celou tu dobu zavřený doma... to proto, že on ven nechce."