Panenky Knoflíčkovi kupuju já. Chápu, že nebohý synek má před očima celé dny jen šílenou matičku a dokonalou starší sestru (která hry na "pincesny" zavedla), a tudíž ještě nemohl objevit dobrodiní plastového samopalu a indiánské čelenky.
Až příliš genderově korektní, mé starší děti vaří, kojí a přebalují panenky, myjí podlahu, soutěží na autodráze, hrají si s kočárky, autíčky a vláčkem.
Kamarádka Zuzanka dodnes vzpomíná, jak celé dětství toužila po plastovém bagru. Marně, protože její rodiče zase toužili po holčičce ve volánkách a s panenkou v náručí.
Měla jsem větší štěstí. Moji rodiče o holčičce nesnili. První dny života jsem strávila bezejmenná, protože "Pavel" mě pojmenovat nemohli a jiné jméno nachystáno nebylo. Stejně jako Zuzanka, i já jsem později byla vybavena kočárkem pro panenky a příslušným obsahem. Ale měla jsem i soupravu Malý železničář, autobus a loď ná dálkové ovládání, vojáčky a tank, sadu indiánů a kovbojů. Sbírku angličáků mi záviděl kdejaký spolužák, o pravém kapslovém revolveru, z jehož hlavně po výstřelu vycházel páchnoucí dým, ani nemluvě.
Jestliže jsem na prvním stupni měla pár dobrých kamarádek (kromě kamarádů, samozřejmě), na druhém stupni začali kamarádi nabývat na významu. Ostatně, už na prvním stupni byly "holky divný", jak jsme si v první špitali se spolužákem Radkem a podivovali se, proč děvčata nosí řetízky a sponky a proč ječí, když na ně bafáme zpoza dveří (jak jen jsem si zakládala na tom, že neječím! :) ).
Ve druhé třídě jsem získala respekt celé školní jídelny, když jsem ve frontě na bramborák vrazila obávanému páťákovi Duchánkovi facku (musela jsem si k tomu stoupnout na špičky). Vrátil mi takovou, až jsem se zapotácela. Tvář jsem měla červenou snad až do večera... ale už nikdy mě starší kluci za vlasy netahali.
Během kariéry školačky jsem měla dvoje šaty; jedny v první třídě, modré s bílou krajkou. Druhé ve třídě sedmé. Kdykoliv jsem si tu růžovobílou kreaci oblékala, musela jsem počítat s tím, že mě Josef z lavice za mnou poplácá po zadku. Pepa byl statečný mladík, protože sporům se mnou se vyhýbal dokonce i přespolní Bihári, kterého se všichni báli.
Do opravdové rvačky, takové, kde okolo stojí diváci, jsem se sice dostala jen třikrát nebo čtyřikrát (a, zahanbeně přiznávám, v rozčilení jsem protivníka byla klidně ochotná nakopnout do kulek), ale pro pořádnou herdu do zad jsem nešla daleko. A kluci buď měli strach (ti o hlavu menší), nebo jim doma říkali, že holky se netlučou (těm větším), nebo ze mě měli legraci. Jako Bihári.
"Moh´bych jí dát přes hubu," povídal kolemstojícím spolužákům poté, co jsem ho praštila (neměl mi shazovat věci!). "A ona to ví taky," dodal napůl obdivně a napůl shovívavě, a aby si zachoval tvář a pověst (aniž bych měla přeražený nos) převrhl mi lavici. Převrženou (jen) lavici jsem dešifrovala jako gesto rytířské velkomyslnosti, posbírala jsem si věci a od toho dne jsme oba ostentativně předstírali, že se mě Bihári "bojí". Bavilo ho to víc než mě.
Poslední den základní školní docházky jsem byla jediná z děvčat, která neuronila slzu; celých osm let jsem si zakládala na tom, že nikdy nebrečím, tak přece nebudu oplakávat dětství...
Krásné... A někoho mi to připomíná:-D
OdpovědětVymazatporiadna tvrďačka :-)))
OdpovědětVymazatjako o mně, akorát já se rvala častěji a teklo při tom víc krve... :)))
OdpovědětVymazat...a věříte, že já si až teď uvědomila, že jsem se nikdy neprala s holkou? Ženskou bych nepraštila... :)))
OdpovědětVymazatNigerio, krev, to nikdy! :-)))
OdpovědětVymazatAle s holkama jsem se ani nebavila, takže ani nebyl důvod se prát.
OdpovědětVymazatNa nižším stupni ZŠ jsem se rvala furt. Když jsem domů přišla s roztrženým trikem nebo monoklem, otec se mě zeptal na důvod rvačky, a když důvod byl rozumný(ochrana slabšího a nemocného kamaráda Radečka, s kterým kluci z vyšších tříd rádi háli přehazku), tak mě pochválil:))))))))
...užalované holčičky s copánky tady reprezentuju jen já? :)
OdpovědětVymazat(A slzy nostalgie jsem ronila už rok před absolvováním všech škol i zájmových kroužků...)
nejenom Ty:-) Já sice užalovaná nebyla, ale holčička jsem byla se vším všudy, s krajkovýma šatičkama a později na druhém stupni ZŠ s krátkýma sukněma a hlubokýma výstřihama....A neprala jsem se nikdy a s nikým. Akorát ty slzy nostalgie jsem ronila jenom na maturitním plese, dřív ne:-)
OdpovědětVymazattak já měla do holčičky s volánky daleko, pár rvaček taky proběhlo a mezi kluky jsem se cítila dobře, ale tak vyhrocené jako u Manželky a Nigerie to nebylo, těch rvaček (a fotbalových zápasů) bylo pár, daly by se spočítat na prstech :) někdy v páté třídě mi začalo být protivné mlátit lidi :D nicméně holkama a jejich přízní jsem nikdy globálně nepohrdala (jen největšími slepicemi) a bývalo mi líto, že jsou většinou po dvojicích a já jsem vždycky minimálně ta třetí.
OdpovědětVymazatJá jsem taky patřila mezi holčičky ve voláncích a culíčkách (a upřímně jsem to nenáviděla.) Panenku jsem dostala jenom jednou - a hned jsem ji ostříhala dohola, abych zjistila, jestli jí ty vlasy dorostou. Potom už to mamka vzdala a kupovala mi moje oblíbená plyšová zvířata a míče :-) a ve škole všichni mlátili mně, protože jsem byla nejmenší, nejslabší, nosila jsem silné brýle a byla nejlepší v češtině... :-))
OdpovědětVymazatJá jakožto tátova prvorozená měla být Filip. Čutat do balónu jsem uměla dřív než obléknout panenku a táta mě osobně učil lézt po stromech. Šaty jsem neměla žádné, protože bych je roztrhala. Sukně jsem nosila kalhotové:))
OdpovědětVymazatA na gymplu jsem si rozuměla s jednou holkou (skautka, střelená hippie, nikdy jsem ji neviděla nalíčenou) a pak se všema klukama:)))
jako mimi v jeslych mam fotku s vlackem, ve trech jsem se rada paradila a nosila saticky, v peti jsem byla na kratko a nosila jen kalhoty a vsichni si me pletli s mym brachou a muj styl prani bylo kousani,na druhym stupni jsem mela u vsech respekt diky sportu a s brachou jsem byla fanda do karate a fotbalu, kdyz jsem to poprve dostala-chtela jsem byt kluk! a na stredni me kvuli sportu vsichni nenavideli,ale pujcovani obleceni byla u nas ve tride velka moda :o))))
OdpovědětVymazat