"Ta kradená věc musí z domu!"

Jean už léta pracuje v jednom pražském hotelu. Mimo sezónu to s klientelou bývalo vždycky horší, ale rozjíždějící se ekonomická krize učinila situaci bezmála tragickou.

Jean živí manželku, dvouletého syna a tříměsíční dceru. Živí je doslova, protože je to muž dobrého vychování a to by mu nikdy nedovolilo otevřeně od manželky čekat nějakou finanční podporu na provoz domácnosti.

Markéta, Jeanova manželka, je šetrná žena. Mateřskou ukládá na svůj účet: "na horší časy", říkává.

Ale i ty nejsilnější povahy někdy zakolísají.

Markéta, už tři roky doma s dětmi, toužila po počítači. Mohla by vyhledávat informace, vyplňovat formuláře on-line, chatovat s kamarády a s kolegy z práce. Počítač by mohl kápnout trochu barvy do šedi dnů matky na plný úvazek. Toužila po té elektronické věcičce tak moc, že když se jí naskytla výhodná koupě, váhala jen chvíli. Ten úbytek se na účtu přece ani nepozná...

 

Doma se Markéty nad notebookem přece jen zmocnily pochybnosti.  Jean jí dopřeje první poslední, ale teď, když je v práci čím dál častěji a čím dál déle a nosí domů pořád míň peněz by možná nebylo moudré se mu svěřovat s takovým hýřením. Markétu přepadaly výčitky svědomí: vždyť to od ní vlastně ani nebylo hezké, teď si kupovat počítač!

 

Styděla se tak, že notebook schovala do prádelníku a před Jeanem se tvářila jakoby nic.

I Jean se tvářil jakoby nic.

Jakoby nic plynuly dny.

 

Z Markéty se stala rozpolcená osobnost. Milující manželka svému milovanému choti stále tajila notebook, ale vzdát se počítače nedokázala. Když klamaný Jean trávil nekonečné šichty v hotelu, zanedbávala Markéta potomstvo a upírala fascinované zraky na monitor.

 

Stalo se, že Markéta zapomněla sledovat čas, nebo snad Jean výjimečně skončil dřív - tak či onak,  mladá paní zrovna dopisovala nějakou zprávu, když v zámku zachrastil klíč. Markéta v panice sklopia monitor a rozhlížela se, kam notebook co nejrychleji ukrýt. Koš se špinavým prádlem bude to pravé! Vyskočila od stolu zrovna ve chvíli, kdy se dveře bytu otevřely. Hluk způsobený pádem Markétiny židle překryl tříštivý zvuk, kterým při střetu s parketami zaúpěl notebook, těsně před tím, než obloukem odlétl do prádelního koše a zabořil se mezi Jeanovy špinavé košile.

 

Milující manželka přivítala Jeana radostným polibkem, a nazítří, když mužíček odešel do práce, sebrala odvahu zapnout notebook znovu. Temný monitor napovídal, že pokud počítač není dočista po smrti, rozhodně se neobejde bez odborné resuscitace. Markéta s povzdechem znovu zakutala notebook do prádelníku a uvažovala o tom, kdy ho nechá opravit.

 

Ten večer se Jean vrátil z práce ve špatné náladě. A ve vášnivé debatě o kvalitách obou manželských partnerů se Jean nechal slyšet: "Nemáme peníze, a ty si kupuješ počítače!"

 

Markéta je žena nejen šetrná, ale také pohotová. "Myslíš ten, co mám v prádle? Ten jsem našla na zastávce! Vždyť ani nefunguje, podívej," strkala muži pod nos rozbitý notebook.

 

"Vzala jsem ho domů, že ho nechám opravit a budeme mít počítač..."

 

"Zbláznila ses?" rozčilil se Jean. "Kdoví, odkud to je! To víš, ty to půjdeš nechat opravit, oni tam zjistí, že je to kradený, a budeme mít malér! Nic takovýho. Ten notebook pošlu jako dárek do Pobřeží Slonoviny, tam ho nikdo hledat nebude, a tobě koupím novej, až zase budu mít peníze. Těch pár měsíců to ještě vydržíš."

 

A Markéta si se zaťatými zuby tiše umiňovala, že už nikdy, nikdy nebude lhát.