Štěstí(?) ženy monogamistovy

Soustředěně pozorovala poslední okamžiky kostky cukru, zmizelé pod temnou hladinou. Když se na mě znovu podívala, vypadala najednou unavená a mnohem starší, než je ve skutečnosti.

"Já ti tak závidím," vzdychla ta, o které jsem si myslela, že má ve svých osmadvaceti letech všechno, co si jen může přát: vysněnou a dobře placenou práci s budoucností, milujícího a pozorného manžela, krásné, zdravé a chytré děti. Žádné starosti. Žádné potíže.

Mlčela jsem.  

 

Z lesklého bříška lžičky v zamyšlení trčící nad šálkem odkapávaly jantarové kapky.    

 

"Ani nevíš, jaké máš štěstí, že se Choť oficiálně zavázal k monogamii. Můj manžel by nic takového neudělal ani za nic. Říká, že může mít čtyři manželky. Když bude dost bohatej. Že žen je na světě víc, než mužů. To je hrozný. A já vím, že některý jeho kamarádi už víc manželek maj´. Tak jen doufám, že on si žádnou další nevezme. Říkám si, že bych to nesnesla." Lžička tiše cvakla o podšálek. 

 

Přemýšlela jsem, jak tonoucí nejlépe naznačit, že stébla jsou jen stébla a podpis na papíře zůstane vždycky pouhým podpisem na papíře. Tolikrát se zavážeme k něčemu, co nás třeba pak časem začne mrzet... a pak přemýšlíme, jak z toho ven. Rozvedení, kteří si kdysi slibovali věrnost a oddanost za všech okolností, by mohli vyprávět.    

 

"Víš," snažila jsem se vážit slova, "ono je vlastně jedno, co kdo podepsal. Když muž podepíše na úřadě, že mu stačí jedna manželka, znamená to stejně jen, že si to myslí zrovna v té chvíli; ale ne, že mu to vydrží nadosmrti!"    

 

"No dobře," hladila bříškem palce ouško hrnku, "ale je to přece právní závazek, ne? Máte to na oddacím listě..."    

 

"To máme. Jenže: skoro tři čtvrtiny Senegalců jsou ve třiceti letech ženatí. Do pětatřiceti si, podle statistik, vezme druhou ženu skoro čtvrtina z nich a v pětačtyřiceti, když je jejich první manželce kolem třicítky, už je mezi ženáči polygamních skoro čtyřicet procent. Každý druhý šedesátník má víc než jednu ženu. Tři čtvrtiny ženských se o manžela dělí s dalšími manželkami. A víš co? Ženské se vdávají pořád v přibližně stejném věku: mezi patnácti a dvaadvaceti, ve městě o něco později. Je logické, že čtyřicetiletá manželka bude těžko konkurovat dvacetileté... v něčem."    

 

"Ale přece, právě když máš ten papír - " skočila mi do řeči.    

 

"A co budu dělat s papírem," snažila jsem se, aby mi z hlasu nečouhaly bodlinky ironie, "když Chotě v pětačtyřiceti posedne druhá míza a usoudí, že ke své společenské prestiži a posbírání drobtů mládí si zaslouží ještě další (konečně věkově přiměřenou!) manželku nebo manželky? Představ si, že byje mocí mermo nevlekl na nějaký ten úřad, ale oženil se s nimi jen nábožensky. To se s ním pak můžu dát rozvést, ano. Ale to bych mohla, i kdyby žádnou "monogamní doložku" nepodepisoval. A nebo ho taky můžu dát k soudu. Na tři roky ho zavřou. Děti budou mít tatínka ve vězení a já budu mít starosti, jak je uživím. A potom? Myslíš, že když pak bude mít po trestu, opustí všechny manželky a vděčně se vrátí ke mně Tahleta monogamie na papíře, to je jen pro bezdětné, zajištěné a mstivé; nic pro mě."  

 

Zapřela se ukazováčky o podšálek a posunula hrneček, ze kterého voňavá pára přestala stoupat už před hodnou chvílí, skoro doprostřed stolu. Na talířek vyšplíchla zlatavá tekutina.

"Takže je to vlastně jedno. Je jedno, jestli mám v oddacím listě napsáno, že můj muž bude mít jenom mě, nebo jestli tam nic není. Je to jedno, protože až mi bude padesát, možná si ke mně najde mladší," uzavřela neveselým postřehem.    

 

A já už neměla to srdce doplnit to, co mě při jejích slovech napadlo - totiž, že když se tady její muž dostatečně aklimatizuje a přijme za své místní vzorce chování,  při záchvatu druhé mízy si nenajde mladší ženu k manželce ; místo toho tu svou za(e)staralou za novější a prestižnější model jednoduše vymění.