Proč se lidé zabíjejí

Mít nevlastního rodiče je nejsilnější indikátor, že s dítětem bude špatně zacházeno; mít nevlastního rodiče je nejriskantnější jednotlivá věc, která se dítěti může stát. Kupodivu varujeme děti, aby se rozhlížely na přechodu, nehladily cizí psy a nesahaly na horkou plotnu, zatímco se skutečným nebezpečím je seznamujeme jen málo ("to je tvůj nový tatínek, Bohoušku, ale nechoď k němu tak blízko").

píše se (mimo jiné) na zadní straně obálky knihy profesora Jana Zrzavého.

Jan Zrzavý je známý český biolog, zabývající se fylogenezí a evoluční biologií (obé také přednáší na Biologické fakultě Jihočeské univerzity). V roce 2004 vyšla pod názvem Proč se lidé zabíjejí (homicida a genocida) v nakladatelství Triton další z jeho knih.

 

 

"Evoluční smysl" je obecně zajímavější vysvětlení nějakého chování než pouhá vývojová porucha; proto zkusme nejprve vnímat vraždu jako chování, které se přinejmenším v minulosti opakovaně ukazovalo jako užitečné. Teprve nenajdeme-li žádný "evoluční" důvod, proč lidé vraždí, ani příčinu , proč se jejich psychika opakovaně zvrhává pořád jedním a týmž způsobem, nezbude nám, než pokrčit rameny a říct si, že se tomuto konkrétnímu jedinci holt asi někdy přihodilo něco zlého (rodiče, chudoba, polepšovna, povinná školní docházka, vězení, vojna). ...

I když vypočítáme, že pro nějakého jedince je výhodné zabít novorozené dítě, a pak zjistíme, že to lidé za vypočítaných předpokladů opravdu dělají, vůbec to neznamená, že to dělají rádi. Vlk neví, proč páchá infanticidu, ale je potomkem vlka, který  ji páchal v pravý čas a na pravém místě; ani člověk neví, proč páchá infanticidu, ale kdyby jeho předkové nebyli úspěšní infanticidní vrahové, on už by tu dávno nebyl. Dokonce si lze představit, že určitá akce je evolučně úspěšná pouze tehdy, je-li vzácná, zatímco lidé, kteří by to dělali rádi a často, by mohli tratit; jejich geny tak mohou profitovat ze skutečného neštěstí svých nositelů. Jenže o osobní štěstí a neštěstí jedinců právě v evoluci vůbec nejde. Proto mohou být lidé programováni k tomu, aby dělali věci, které vůbec dělat nechtějí, a občas dokonce právě proto, že je dělat nechtějí.

Vraťme se k infanticidě: je rozumné předpokládat, že demografické poměry, z nichž pocházíme, umožňovaly produkci dvou až tří životaschopných dětí jako celoživotní dílo velmi úspěšné ženy. V takto obtížném prostředí je samozřejmě optimalizace rodičovské investice zcela klíčová a občasná infanticida paradoxně může být vhodnou cestou k dosažení tohoto cíle. O jednom z případů, kdy se infanticida vyplácí, jsme již mluvili: nevlastní rodiče zabíjejí nevlastní děti, aby mohli zplodit vlastní. Vůbec ovšem nemusí jít o přímé zabíjení otčímem či macechou: sám vlastní rodič, obvykle matka, se může podílet na likvidaci nevhodného potomka."

 

Jaké manželky se zabíjejí nejčastěji, proč ženy vraždí častěji své manžely než bratry, proč rodiče spíš obětují své mladší dítě než to starší a o tom, proč je nevýhodné býti altruistou i býti sobcem, že (a proč) byla v hitlerovském Německu přípustná genocida, ale nikoliv homicida (a to ani v rámci genocidy) - tušené a vlastně i logické je v Proč se lidé zabíjejí shrnuto čtivou, srozumitelnou a (pokud se to tak při tomto tématu dá říct) i vtipnou a zábavnou formou. Téměř samý závěr knihy patří kapitole Genocida, genetika a kultura, z níž je poslední ukázka:

 

Složitá lidská kultura nám umožňuje mnoho různých sebeidentifikací včetně čistě kulturních, nicméně rodinný původ kulturní diferenciace je dosud zřejmý: není například vůbec žádný genetický důvod, proč rozlišovat Čechy a Nečechy, ale přesto pociťujeme, třeba když se setkáme v cizině, vzájemnou hřejivou solidaritu nikoli nepodobnou setkání se strýcem. I s cizinci můžeme pociťovat významnou kulturní sounáležitost, dejme tomu český historik s americkými historiky, ale právě setkání s českým myčem nádobí v menze americké filozofické fakulty nám ukáže, oč intenzivnější je kulturní sounáležitost zprostředkovaná jazykem, vědomím, že řízek se nejí s knedlíkem, a sdílenou znalostí Přemka Podlahy, Václava Klause a Járy Cimrmana. ...Lidstvo vždy žilo v nevelkých skupinách obklopených teritorii malého množství "těch druhých" a náš mozek vznikal jako adaptace na tuto situaci. I když se od paleolitu leccos změnilo, víceméně paleolitický mozek nám zůstal prostě proto, že k výrazným společenským a kulturním změnám došlo až v posledních desetiletích, maximálně staletích, a genetická evoluce je relativně velmi pomalá. Mít paleolitický mozek ovšem není žádná ostuda - příslušníci etnik, která žila v paleolitických podmínkách ještě před sto lety, jsou dnes v podstatě stejně dobří nebo stejně mizerní chirurgové, diplomaté a piloti jako my a dolnověstonický hrdina Kopčem by to jistě dokázal taky, kdyby ho někdo včas odebral různým obskurním Mamutíkům a poslal do kadetky. Pojem "doba kamenná" je čistě kulturní a historický, o biologické a psychologické odlišnosti "lidí doby kamenné" od dnešního obyvatelstva to neříká kromě úplných banalit vůbec nic. S našimi dávnými předky tudíž sdílíme vědomí, že lidé jiní než my, lidé zpoza hor, jsou zrádní, krutí, nemorální a zhusta i primitivní; obvykle je nevraždíme, ale dáváme si na ně pozor. Sice jsme obvykle schopni teoreticky připustit, že jsou i hodní židé, slávisté či luteráni (neboť "některej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar"), ale za normálních okolností je nerozlišujeme, protože je dostatečně individuálně neznáme, a zaujímáme k nim proto vztahy na základě jejich kolektivní příslušnosti. Podobné stereotypy umožňují člověku přijímat řešení, která obvykle bývají lepší, než by byla řešení čistě náhodná. Je jistě zjednodušením a zkreslením věci, chováme-li se ke konkrétnímu Maďarovi jako k "průměrnému Maďarovi", ale chovat se k němu jako k "průměrné lidské bytosti" by bylo realitě ještě vzdálenější. Xenofobie je tak stejně integrální (a stejně evolučně užitečnou) součástí lidské přirozenosti jako romantická láska, sexuální žárlivost či usilování o sociální dominanci.

Další úryvky z knihy v odkazech na http://scienceworld.cz/biologie/proc-se-lide-zabijeji-2-domaci-zabijacky-2120

Další článek od autora:

http://www.vesmir.cz/clanky/clanek/id/4521