Tváří v tvář

Okamžiky, kdy člověku pocit studu nad jednáním někoho jiného brání v přiměřené reakci, nepatří mezi nejpříjemnější. Zvlášť když si je druhá strana vykládá jako chvíle slabosti.

Jenže umravňujte někoho, když se propadáte hanbou nad jeho nejapností. Stojí to vůbec za to?

 

Obrázek první:

Choť, po africku oddaný nejen své vlastní, ale i vyženěné rodině, zakoupil Manželčiným rodičům vánoční strom. Přihodil i pár dětemvzdorných dekorací a (k zavěšení vhodné bonbóny obsahujících) bonboniér.

 

Kdosi stromek postavil do obývacího pokoje, v patře. Sotva jsme, já a mé starší dítě, okrášlily půl stromečku, zabrzdila před domem sanitka. Dva bodří zdravotníci přeložili z nosítek do postele (v přízemí) maminku, popřáli hezké svátky a odkvačili za dalšími povinnostmi.

 

Maminka projevila přání mít jehličnatý symbol Vánoc náblízku.

 

Dorazila Příbuzná, v jejíž pomoc jsem při stěhování dřeviny doufala.

 

"Cože, tenhle strom? Ten se tam nevejde! Kdo vůbec koupil tak blbej, velikej strom," táže se příbuzná, znalá již předem odpovědi na svou řečnickou otázku, a pokračuje: "tak bys asi měla sundat ty ozdoby, ne?"

 

"Proč? Když cestou spadnou, sebereme je a dáme zpátky."

 

"No to se asi rozbijou!"

 

"Nerozbijou, jsou umělohmotný," chlácholím ji.

 

Nedá se: "tyhle přece nejsou umělohmotný," nevěří a oťukává imitace skleněných vánočních koulí.

 

"To je ale hnus," praví, když se byla přesvědčila, "umělý ozdoby! Odkdy se tady věšej´na stromek umělý ozdoby?"

 

(Ke cti Příbuzné slouží, že ten blbej strom s hnusnýma ozdoba skutečně stáhla o patro níž.)

 

 

Obrázek druhý:

 

Příbuzná vchází do kuchyně, kde se k osmahnutí a dušení připravují roštěnky na oběd pro širší rodinu.

 

"Co je to za maso?" táže se zvědavě.

 

"Hovězí," odpovídám po pravdě.

 

"To vypadá hnusně," odtuší a doplní: "já krávy nevařím, tak to nepoznám." (Zhruba před patnácti lety prohlašovala stejně zavile, že nejí vepřové, neboť požírači vepřového páchnou.)

 

"Ještě by to mohl být srnec. Nebo klokan."

 

"Ne, to ne," praví Příbuzná, "klokan je tmavší. A dobrej!"

 

...a nalévá na pánev olej, aby mohla dosmažit z domova donesené vepřové řízky a servírovat je rodině (kromě nás, samozřejmě) dřív, než budou hotové roštěnky.

 

 

Obrázek třetí:

 

Choť vychází z koupelny v domě mých rodičů.

 

"Člověče, ty se myješ nějak často," pozastavuje se nad tím manžel Příbuzné.

 

Choť nechápe.

 

"Že tě tu pokaždý vidím v negližé... Ty se snad sprchuješ každej den," podivuje se dál.

 

"To je snad normální, ne?" užasl pro změnu Choť.

 

"To právě není," vložila se do hovoru Příbuzná, "na světě je málo vody!"

 

"A když my se tady nebudeme mejt, tak v Mauretánii vody přibyde?" začalo zajímat mě.

 

"Každý člověk spotřebuje šedesát litrů vody," poinformovala mě Příbuzná. "Jen na jedno spláchnutí deset litrů!"

 

"My si doma můžem vybrat, jestli pět, nebo deset," nechala jsem se svést k diskusi o splachovadlech. "Copak vy nemáte doma splachovací záchod?"

 

"Máme, ale my chodíme na záchod v kanceláři... (??) a jen na praní spotřebuješ padesát litrů vody!"

 

"Já ne," triumfovala jsem.

 

"Ale to víš, že jo, ono se to nezdá, ale pračka tolik bere."

 

"To je možný, ale já nemám pračku. Peru deset kilo v pětatřiceti litrech. A koupeme se v tý uspořený vodě!" :-)

 

 

 

Obrázek čtvrtý:

 

 

Choť v práci dostává četné dárečky. Pro některé uplatnění najdeme, jiné se nám bez užitku povalují doma, další se hodí přátelům, příbuzným, známým. Jako třeba multifunkční kapesní svítilna pro kutily.

Choť ji věnoval svému tchánovi.

 

Příbuzná si zařízení všimla. Prohlédla jej, prozkoumala, a zeptala se mého otce, kde tu věc koupil. Tázaný odpověděl, že přesný původ lampy mu není znám, ale že ji obdržel o Chotě.

 

Příbuzná se obrací k Choti s dotazem, zda svítilnu koupil v Tescu (na lampičce je nápadným písmem vyvedeno logo a název velké německé společnosti. Příbuzná pracuje v reklamní agentuře.).

 

Choť odpověděl, že nikoliv, že svítilny dodal klient, pro kterého Choťův tým zajišťuje technickou podporu.

 

"Já jsem ty baterky viděla v Tescu," informuje Příbuzná, "ale bylo mi líto vyhodit za takovou pitomost dvacet korun..."

 

======================================

 

Choť tvrdí, že je zapotřebí Příbuznou odkázat do patřičných mezí. Ostatně, příklad jiné příbuzné, která tak již učinila, mu dává za pravdu. Ale mně je bohužel tak trapné upozorňovat (nebo i jen reagovat) na samolibou nevychovanost, že se k tomu zřejmě ještě pár desetiletí neodhodlám.

 

 

* Poznámka pro některé čtenáře: přístup zmíněné Příbuzné a jejího muže namá nic, nebo jen velmi málo do činění se změnami náboženského či národnostního složení naší rodiny: podobná situace vládla, pokud si vzpomínám, už v době mého poposedávání ve školních škamnách.