Eugenika v taxíku

Lehounké polibky kapek nočního deště mě studily na tvářích, když jsem vedla děti od jednoho nádraží k druhému, kde by - snad - mohlo stát nějaké taxi, kterému se do kufru vejdou naše zavazadla a kočárek.

Malá odbočka:

Nikdy nepochopím, proč řidiči brněnských taxíků (píšu brněnských, protože v Praze se mi nikdy nestalo to, co v Brně zažívám pravidelně) čekají na stanovišti před nádražím(!) s kufry aut plnými beden, demižónů, přepravek nebo pytlů brambor. Většinou nám ten kontraband s omluvnými úsměvy a krčením ramen ukazují: "manželka mi s sebou ráno dala, ať to zavezu švagrovej..."

Taxíky před vlakovým nádražím cestuící se zavazadly obvykle neberou. Taxíky u autobusového nádraží ano.

 

Nechala jsem Chotě, kočárek a kufry u stanoviště nájemných vozů s plnými zavazadlovými prostory (zde v zájmu objektivity dlužno dodat, že řidiči byli velice ochotní a vybíhali shánět jiné své kolegy, kteří, žel, také vezli od svých žen přepravky, brambory či demižóny) a vykročila i s potomky na lov taxíku, který by v kufru neměl nic.

 

 

Fixovala jsem to auto pohledem už zdálky. Jevilo se dostatečně veliké a stálo tam, u autobusového nádraží, dočista samo. Světélko nad palubní deskou mi dávalo naději, že zas tak úplně opuštěné nebude a že mi řidič s omluvným pokrčením ramen možná ani neřekne "mám plnej kufr".

 

"No... já sice taky v kufru něco mám, ale snad by se to tam vešlo," uvažoval vousatý čtyřicátník nahlas, když jsem pootevřela dveře jeho vozu a dotázala se na možnost transportu se zavazadly. "A kolik vás je celkem?"

 

"My a ještě jeden chlap," nahlásila jsem počet a dostala pozvání k nástupu do auta.

 

Krátce před tím, než řidič prokličkoval se svým vozem k Choťovu stanovišti, mi zazvonil mobilní telefon.

 

"A jé, taťka už vás shání," uhodl řidič. "Tak kdepak je?" rozhlížel se po chodníku u parkoviště taxíků.

 

"Jé, taťka je černoch," v hlase taxikáře znělo cosi mezi údivem a zajásáním, když Chotě spatřil.

 

"Vy jste to nepoznal? Podle těch dětí?" podivila jsem se teď zas já.

 

"Ne, vždyť jsou úplně bílý," odtušil řidič a šel Choti pomáhat naložit tašky.

 

"Nojo, tak teď už to vidím, že nejsou" pravil taxíkář, když znovu dosedl za volant.  "Ale stejně," otočil klíčkem v zapalování, "řeknu vám, že mulati jsou nejhezčí lidi. Teda aspoň mulatky, jako ženský."

 

"To taky vždycky ne," zavzdorovala jsem a před vnitřním zrakem mi defilovalo těch pár opravdu ošklivých  mulatek, které jsem (krom těch krásných a hezkých) taky poznala.

 

Nedal se: "ale jo, jsou, jsou to moc krásný ženský. Řeknu vám, já kdybych moh´, tak bych zařídil, aby si všichni černoši brali bělošky a všechny černošky bělochy. Měli by hezký děti a bylo by po problémech, žádnej rasismus, žádný dělení..."

 

Udělalo se mi mdlo z představy,  že bych měla úředně nařízeno sehnat si za účelem rozmnožování černocha (ne že bych snad uvažovala o jiné variantě, ale přece jen... ta nedobrovolnost!) a pak ještě víc mdlo z toho, že bychom zrušili všechny kultury, jazyky, různost a pestrost světa.

 

"Ale ono by se nějaké dělení stejně zase našlo," odvážila jsem se oponovat řidičovým úvahám.

Neslyšel mě. Zrovna si vzpomněl, že jeho plánu k dokonalosti ještě něco chybí:

"A pak by se vlastně muselo ještě vymyslet, jak do toho přidat Asiaty!"