Rodič týraných dětí

"Proč jste ho hodili na zem?" ptal se Choť, když poprvé spatřil svého osmnáctiměsíčního syna, kterak mi leží u nohou a řve, jako když ho na nože berou.

Od té doby už otec malého vzteklouna pochopil, že děti nikam neházím, a synek se zdokonalil natolik, že se ve svých (naštěstí čím dál vzácnějších) okamžicích zuřivosti hroutí k zemi se samozřejmostí simulujícího fotbalového hráče přesně v momentě, kdy se ho někdo z nás pokusí dotknout. Jekot pak doplňuje výkřiky "au, au!" a nezasvěcený by nevěřil, že ubohému děťátku nebylo ublíženo.

 

(Zde je na místě přiznat, že synkovy stavy zuřivosti snáším lépe, než Choť, neboť mám na paměti, že postupem času odezní... snad :-) a hlavně, že všechny ty negativní vlastnosti zdědilo mé vzteklé, hádavé, a urážlivé díte po mně.)

 

Synek pravidelně přicházívá s pláčem a předvídá, že "táta nedá ham!", případně, že "táta papá a nedá ham, nechce!" (to zejména tehdy, když otec musí jídlo napřed vyfoukat, aby potomkovi nespálil tlamičku). Každá rodičovská výtka na adresu libovolného dítěte má za následek, že obě děti svorně žalují druhému rodiči, že ten první káranému dítěti "ubližuje" nebo mu dokonce "udělal AU", a dcera mě nedávno informovala, že "tatínek chtěl zabít Knoflíčka" (sloveso "zabít" je u nás velmi frekventované od doby, kdy dítě nastoupilo do školky, i když jeho užívání je původnímu významu velmi vzdáleno).

 

Tak už jen čekám, kdy u nás zazvoní sociálka a naše hladové, bité a na životě ohrožované děti nám odebere...