Žízeň jako jed

Ve dnech, kdy u španělských břehů přistála rybářská loď, která byla místem posledního vydechnutí čtrnácti dětí ve věku od dvanácti měsíců do čtyř let, vychází v edici Cygne svědectví Omara Ba nazvané Žízeň po Evropě.

"Odjel jsem ze Senegalu 5. září 2000. Bylo mi dvacet a chtěl jsem pomoct rodině. Styděl jsem se za to, že jsem pořád tam, zatímco ostatní už posílají svým rodičům peníze. U Saint Louis jsem nastoupil na pirogu, která jela na Kanárské ostrovy. Naše loď nabírala vodu. Někteří se utopili; viděl jsem své první mrtvoly. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se dostali do Dakhly v Maroku.

 

Začal jsem uvažovat o rizicích. Ale říkal jsem si, že pro cestu do Evropy se musí trpět. Evropa, to je přece eldorádo! V prosinci jsem nastoupil cestu do Lampedusy, italský ostrov ve Středomoří. Zadrželi mě v Čadu, dostal jsem se do vězení. Vojáci mě a další vězně nahnali do kamionu a zavezli nás do pouště. Bez vody, bez ničeho. Sledovali jsme alžírské karavany.

 

Dostal jsem se až k Melille, té španělské enklávě v Maroku, přes kterou přešlo tolik emigrantů. Abyste se dostali na druhou stranu, musíte překonat plot, ostnaté dráty pod elektrickým proudem,  a uniknout hlídce v helikoptéře. Vojáci po nás stříleli. Bylo to ošklivé. To byl můj první kontakt s Evropou, a můj první neúspěch.

 

Rozhodl jsem se zkusit to přes Ceutu, další španělskou enklávu, v alžírském kamionu. Kamion nás zavezl k sedlu, přes které nemohl přejet. Jeden z nás, Nigerijec, už nemohl dál. Ležel na slunci. Vítr ho zasypal pískem. Bylo to hrozné, nemohli jsme nic dělat. Bylo potřeba šetřit energii na cestu. Pomáhat druhým znamenalo riskovat, že skončíme jako oni.

 

Zadržela nás Marocká královská žandarmerie. Zbili nás. Z Maroka jsem znovu zkoušel jet do Lampedusy. V Lybii jsem se nalodil na další pirogu. Mezi pasažéry byla jedna mladá Somálka, nemocná, s miminkem. Umřela po cestě. Její tělo jsme hodili do moře. Potom jsme se dostali do bouřky. Piroga se převrhla,  hodně z nás se utopilo.Mě zachránila italská hlídka. Často přemýšlím o tom miminku. Jestlipak přežilo?

 

Hlídka nás odvezla do Lampedusy. Vyhostili mě. V září 2001 jsem se vrátil do Dakhly. Celý rok jsem se motal v kruhu! Rozhodl jsem se, že se zkusím dostat na Kanáry, na gambijské piroze. Bylo nás padesát ve třicetimístné lodi. Třetího dne došla rýže, a loď začala nabírat vodu. Jeden z pasažérů, Gambijec, navrhl vyházet některé pasažéry do vody, aby se loď odlehčila. Nereagoval jsem. V takové chvíli jde jen o jedno - snížení váhy. Bylo to příšerné... Ale za takových okolností je člověk sobecký a bezohledný.

 

Loď se stabilizovala, ale do GPS navigace se dostala voda. Neznali jsme naši polohu. Někteří z nás zemřeli žízní. Jiní spáchali sebevraždu. Také jsem na to myslel. V těch podmínkách potřebujete víc odvahy k životu, než ke smrti.

 

Zůstal jsem tam,  vyčerpaný, v lodi plné mrtvol. Strašný zápach. Asi po týdnu mě našla nákladní loď. Vysadili mě ve Fuerteventuře, na Kanárských ostrovech, uprostřed pláže plné slunících se lidí. Dlouho jsem se cítil vinný tím, že jsem přežil. Proč já? Možná proto, že jsem byl zvyklý hladovět. Taky jsem měl jasnější mysl než ostatní, protože jsem nebral amfetaminy. Většina z nás si je koupila v Dakhle, aby líp snesla cestovní útrapy.

 

Na Kanárských ostrovech mě posadili na letadlo do Barcelony.  Do Paříže jsem se dostal v kamionu s mořskými rybami. Myslel jsem, že v té ledničce zmrznu. Z Paříže mě vyhostili. Návrat do Senegalu... Strašilo mě to celé měsíce. Říkal jsem si, že o tom nikdy nepromluvím. A teď to dělám. Ne abych odrazoval Afričany od cesty do Evropy vždyť v ní sám jsem. Ale nesmějí odcházet v takových podmínkách. Mluvím o tom, protože tisíce lidí budou umírat na moři tak dlouho, jak dlouho bude existovat tenhle mýtus."

 

Omar Ba, Soif d'Europe,  éditions du Cygne