Jedna taková už tu byla, a taky měla černý dítě!

"Máme holku," hlásila Nigeria v telefonátu z porodnice.

"A víš, co mi řekl manžel, když tam po porodu přišel? Obdivoval dítě. Pak se za něj půl hodiny modlil. A pak, pak se na mě dlouze zadíval a řekl mi: ´Ty si myslíš, že když jsi matka od dvou dětí, tak můžeš vypadat jako blázen?´

No a tak tady teď chodím namalovaná a v šatech, rozumíš, mezi všema těma neučesanejma rodičkama v rozepínacích košilích. Manžel je spokojenej a nějaká šklebící se sestra mi řekla, že už tu prej kdysi jedna taková taky byla. A taky prej měla černý dítě."

 

"To jsem byla já!" rozchechtala jsem se při vzpomínce na to, jak jsem chodbami porodnice proplouvala v dlouhých princesových šatech, ušitých speciálně pro tuto příležitost a sestrám  na oddělení chvíli trvalo, než si zvykly, že nejsem vetřelec, ale pouze výstřední nedělka. Nedivím se, že si mě pamatují i po třech letech (pokud tam tedy nás fintivých matek černých dětí nebylo ještě víc).

 

Nigeria zavěsila zrovna při úvodní znělce nového dílu psí reality show . Zatímco jsem Choti pobaveně líčila, jak se "Matka dvou dětí" strojí v porodnici, ukazovala nám Česká televize postaršího psa, který potřebuje nový domov. Letitá paní žije s vnučkou, vnučka je svobodná matka a na psa své babičky nemá čas, protože "s Nelinčiným tatínkem jsme se rozešli, když jsem byla ještě těhotná. Neuvedla jsem ho ani do rodnýho listu a jsem samoživitelka."

 

"A proč jste ho neuvedla jako otce?"

 

"Protože je to cizinec. A muslim."

 

"Máte pocit, že z toho důvodu byste mohla naopak mít problémy?"

 

"Určitě z toho důvodu! V listopadu jsem nechala dvouletou Nelu pokřtít a od ledna se mi už neozval."

 

Tak nad tím mi zůstává rozum stát. Paní z televize nechce, aby její dcera měla cizince (a muslima!) v rodném listě přesto, že příležitost stát se biologickým otcem dítěte mu "po krátké známosti" poskytla...

 

Choť se nechal slyšet, že zlotřilý cizinec muslimského vyznání je vinen utrpením ubohého pejska, popadl jedno z našich dětí a odešel s ním na nákup.

 

Když o dvě hodiny později vyrovnával poslední skleničky s jogurty do poliček ledničky, pootočil se ke mně: "A víš, koho jsem dneska ve městě potkal?"

 

"Ne, koho?"

 

"Toho Iráčana, který chtěl, abych mu našel práci."

 

"??"

 

"No, přece toho, co mi vyčítal, že bys chtěla chodit ven. Toho, co říkal, že jeho manželka musí sedět doma a ty bys měla taky. Toho, jak  prý chodí tancovat do toho klubu."

 

"Aha?"

 

"No... A měl s sebou ženskou! Takovou tu ´umělku´. V centru města, veřejně tam s ní šel... A takovejch měl tenkrát fundamentalistickejch keců!"

 

"Nebyla to třeba jeho manželka?" pokusila jsem se oslabit Choťovo podezření.

 

"Jeho manželka? Blázníš? Jeho manželka je zahalená! Tahle byla zmalovaná a narvaná v pidioblečku!"

 

No co, tak... třeba to byla jeho nová šéfová. Nebo švagrová. Co my víme.