Alexandra Navrátilová se otázce obřadů spojených s narozením a smrtí věnuje už od dob svých studií na filosofické fakultě univerzity J.E.Purkyně. V současné době působí v Etnologickém ústavu Akademie věd České republiky v Brně.
Je těžké napsat něco o obsahu publikace tohoto druhu. Můžu nanejvýš jen zmínit něco z bohatých informací, které obsahuje.
Autorka připomíná období před demografickou revolucí, kdy ženy mívaly sedm až dvanáct dětí ("dá-li pánbůh červíčka, tož přidá aj chlebíčka", "má-li grunt prospívat, tož musí mít najméněj pět děcek") při tehdejší cca 30%ní kojenecké úmrtnosti. Házení máku, hrachu (a dnes rýže) na novomanžele mělo hojnou plodnost zajistit.
Svobodné matky naproti tomu byly veřejně ostouzeny, vyloučeny ze společenského života, fyzicky trestány společenstvím i rodinou. Fyzické tresty ustupovaly od konce 18. století, ale obyčej stát před kostelem a vítat příchozí slovy "vítám vás do kostela, já jsem se zkurvila" přetrval až do poloviny století 19tého.
Kniha nevynechává těhotenství ("obtěžká-li matka, stydí se na Slovácku obyčejně za to, protože bývá pronásledována posměchem a hrubými urážkami. Zakrývá tedy stav svůj vlňákem nebo kožuchem,"), porod ("péro supové když bude uvázáno k levej noze tej ženě, kteráž jest s těžkým životem, lehce dietě porodí; ale jakž by dietě rychle vyšlo, ihned to péro odviež, ať ženě střeva nevylezú"), sudičky, kterým se ještě v 90. letech 19. století prostíral stůl, "báby pupkořezné" ("zybývat se porodnictvím bylo pro lékaře považováno za nedůstojné"), křtiny i nekřtiny ("ženy ukládaly mrtvolku novorozeného nekřtěňátka na tajné místo a proklály ji dřevem"), kmotrovství, rituální koupel miminka ("smejvánky"). šestinedělí "v koutě" (žena po porodu má moc uhasit požár), uřknutí ani polednici.
V oddíle o smrti se dočítáme o rozdílu mezi křesťanským nebem a pohanským (slovanským) rájem, o zvyku vkládat mrtvým do úst peníze, o rubáších ("při šití se na nitích nesměly dělat uzlíky, aby se nebožtíkovi nezašila dušička") a o tom, jak se v průběhu staletí měnilo pohřební oblečení nebožtíků. Několik kapitol je věnováno pohřbům ("chudí lidé, kteří neměli prostředky k pohřbení svých příbuzných, nosili jejich mrtvoly po ulicích a doprošovali se kolemjdoucích jejich pomoci") i nakládání s ostatky (zprávy o zakopávání lebek předků na zápraží nebo jejich zazdívání do základů domu pocházejí ještě ze začátku 20. století).
"Bylo by ošidné jakékoli srovnávání navzájem nepřevoditelných způsobů systémových chápání a prožívání světa. Nicméně soudobé symptomy krize mezilidské komunikace, kterými etnolog poměřuje situaci kultury, naznačují vyhasínání potřeby společného sdílení radostí a bolu, spojených s narozením a smrtí, vytrácení schopnosti přijímat ji a dávat. ... Kulturní svět minulosti v sobě vlastních poměrech vyvinul formy a normy, které i přes pověrečnost, pramenící z nevědomosti, strachu či nedostatku sebedůvěry, harmonizovaly jednotu člověka s jeho prostředím. Dokázaly tak vytvořit funkční celek, připravený k společnému prožívání radosti a bolu, ale i k zpřítomňování úcty k životu." (závěr knihy)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za čas, který věnujete tomu, abyste zde vyjádřil/a svůj názor, ať už je jakýkoliv. Osobuji si však právo nezveřejňovat obchodní spam, za komentář se pouze vydávající.
Autorka