Senegalští střelci ve druhé světové válce

  "Asi to nazvete mladickou nerozvážností, ale my jsme si řekli: pojďme a osvoboďme Francii. Protože když Francie bude svobodná, bude svobodná i Afrika."

Slova bývalého příslušníka Senegalských střelců z 2. světové války pro rozhovor s BBC mohl pronést i jiný veterán. Někteří z tehdejších rekrutů, absolventi francouzských škol v Africe, se dívali na Francii jako na svou zemi. Další uvěřili tomu, že Němci chtějí znovu zavést otroctví. Naprostá většina z rekrutů si uvědomovala nebezpečí, ve které se vydávají - věděli, že hodně těch, kteří během 1. světové války odešli do zámoří, se už nikdy nevrátilo.

 

Senegalské střelce v Evropě ale čekalo rozčarování: po krátkém výcviku na africkém kontinentě, kde žili ve stejných podmínkách jako Francouzi, přišla cesta do Francie a šok. V Evropě se z nich stali vojáci druhé kategorie - i jíst museli odděleně a v jiných hodinách. Situace se zlepšila až potom, co vojáci koloniálních jednotek pohrozili, že na frontě nebudou bojovat, pokud s nimi nebude zacházeno jako s ostatními muži.

 

Jednotky Senegalských střelců měly ve francouzské armádě svůj zvláštní účel:

 

v souladu s Faidherbovým názorem, že "téměř všichni černoši jsou stateční, protože nemají strach z boje ani z nebezpečí a jejich nervový systém je málo rozvinut" a s dřívějším Manginovým přesvědčením, že "nervový systém černocha je mnohem méně vyvinutý než nervový systém bělocha. ... Je jisté, že naši černí mohou být na jakémkoli bitevním poli,"

se v tehdejších vojenských směrnicích objevilo

"Si une mission de sacrifice s'impose, défense sans esprit de recul pour procurer le temps nécessaire au regroupement des forces, il pourra encore être fait appel à la vaillance du combattant noir. ... Pour une attaque brutale visant la rupture d'un front défensif adverse, on peut employer les troupes noires en fortes proportions ou en exclusivité." (revue du temps noirs, říjen 1938).

 

Africké jednotky byly používány všude tam, kde se předpokládaly vysoké ztráty. Byly to ony, koho velitelé stavěli do pole, bylo-li zapotřebí část vojska obětovat. Senegalští střelci se ocitali v první linii útoků. Pro způsob, jakým byly jejich jednotky v boji využívány, měl voják z jejich jednotek čtyřicetiprocentní pravděpodobnost, že padne. Pro srovnání - ztráty mezi francouzskými vojáky činily jen 3%.

 

V obou světových válkách byla německou stranou vedena proti Senegalským střelcům kampaň, v níž byli tito vojáci střídavě nazýváni zbabělými a střídavě vykreslováni jako nelítostní lidožraví divoši - němečtí vojáci se před odchodem do bitvy často ptali, zda má nepřítel ve svých řadách Afričany.

 

Prohraná bitva pro Senegalské střelce znamenala téměř jistou smrt: Němci je málokdy brali jako zajatce, většinou na místě popravili i raněné (Hitler po celou dobu války obviňoval Francii ze snahy "negrifikovat Evropu").

 

Po bitvě o Aubigny v květnu 1940 pozabíjeli němečtí vojáci, rozzuření svými vysokými ztrátami, všechny raněné Afričany, kteří nemohli být z vesnice včas evakuováni - téměř polovina Senegalských střelců nasazených do této operace v ní přišla o život.

 

V červnu téhož roku byly jednotky francouzské armády, operující v oblasti kolem Lyonu, sevřeny v pasti mezi italskou a německou armádou. V beznadějných bojích, ktré tu v ty dny probíhaly, šlo z francouzské strany už jen o čest. U Chasselay se německá divize Tottenkopf střetla se Střelci kapitána Clementa. Po den a část noci trvajících bojích francouzská armáda ustoupila, ale ke dvěma kumpaniím Střelců se rozkaz nedostal. Dvě stě mužů vzdorovalo pětadvacetitisícové přesile až do příštího rána, kdy je Němci "doslova rozstříleli kulomety a těla mrtvých a umírajících rozjezdili pásy tanků"  (J. Marchiani)

 

Ztráty afrických jednotek toho dne činily 104 mrtvých, 37 raněných a 856 "zmizelých". "Zmizelé" je možno bez rozpaků přiřadit k mrtvým, jelikož v této zdánlivě naději dávající položce jsou zahrnuta všechna spálená a roztrhaná těla, která nebylo možno oficiálně identifikovat.

 188 identifikovaných těl afrických vojáků je pohřbeno na hřbitově Tata Senegalais u Chasselay

V roce 1944 bylo rozhodnuto o částečné demobilizaci. Vojáci z kolonií měli být vyplaceni až po návratu do vlasti. Koncem listopadu dorazilo do vojenského tábora u vesnice Thiaroye nedaleko Dakaru 280 veteránů z různých částí francouzské západní Afriky. Tady se teprve dozvěděli,  že slíbenou odměnu nedostanou v plné výši. Jejich protesty byly marné.

 

30. listopadu tedy zajali francouzského generála, kterého krátce nato propustili.

 

V noci na 1. prosince do tábora přijely tanky. Francouzská armáda spící Střelce napadla a zanechala po sobě asi třiceti mrtvých a dvě stovky zraněných, z nichž někteří byli potom obžalováni ze vzpoury a odsouzeni k jednomu až deseti letům vezení, pokutě ve výši sto starých francouzských franků a zbaveni práv na plat a důchod vojáka (ano, na ten plat, kvůli jehož nevyplacení protestovali).

 

V roce 1947 byli odsouzení sice omilostněni, ale nárok na peníze jim už přiznán nebyl.

Roku 1959 se k velkému zklamání Charlese de Gaulla francouzské kolonie vyslovily pro nezávilslost. V nejvyšších francouzských kruzích se zároveň rozhodlo o zmrazení penzí bývalých členů Senegalských střelců: od nynějška neměly být jejich důchody valorizovány a vdovy po těchto mužích neměly dostávat žádné peníze.

V příštích čtyřiceti letech důchody francouzských veteránů stoupaly, jak rostla inflace. Propast mezi jejich penzemi a penzemi jejich afrických spolubojovníků se prohlubovala.

 

Petice a protesty nepomáhaly. Nejznámější bojovník za rovné vojenské důchody, Amadou Diop, který ve francouzské armádě sloužil 22 let,věc dovedl až k nejvyššímu soudu. Ten konečně uznal, že se jedná o diskriminaci, a v roce 2004, šedesát let po válce,  došlo ke zvýšení důchodů pro muže, kteří v bojích za Francii zratili iluze a mnohdy i zdraví.

Amadou Diop a mnozí jiní se toho však už nedožili.

Důchody vysloužilců z 2. světové války jsou v bývalých francouzských koloniích i po valorizaci jen zlomkem toho, kolik činí důchody jejich bývalých spolubojovníků ve Francii.

Francouzská vláda argumentuje tím, že kupní síla v těchto zemích je nižší a bývalí vojáci tedy nepotřebují tolik peněz, jako Francouzi.

 

Brání se také tím, že vyplácení rovných vojenských důchodů by pro Francii bylo příliš nákladné.

 

............................................................

Film Tábor v Thiaroye (plná verze)

Senegalští střelci v 1. světové válce