O tom, jak jsem šla na koncert Steel Pulse a ani jsem je nezahlédla

  Slunce nás pálilo do zátylků, když jsme se blížili ke vchodu na  stadion. Před šedými mřížovanými vraty stály dvě řady železných zátarasů a kulaťoučký, očividně se nudící chlapík v modré uniformě. Vzal si od Demby naše lístky a pootevřel bránu, abychom se mohli protáhnout dovnitř, do betonového koridoru stejně pustého, jako bylo prostranství před stadionem.

"Jsem to říkal. Že tu nikdo nebude." zamumlal rezignovaně Souleyman, můj kamarád, průvodce a ctitel v jedné osobě.

 

Demba, který v Dakaru trávil dovolenou po letech strávených na Dálném východě,  se nevěřícně uchechtl: "V Japonsku by už bylo plno!"

 

No co, tak jsme tu trochu dřív... Mlčela jsem. 

 

To mě zlákala televizní reklama na koncert Steel Pulse, vysílaná každý den po večerních zprávách - a tedy v čas, kdy jsem na ni měla od svého místa u stolu v jídelně "villy Amina" skvělý výhled.  Říkalo se tam, že máme jedinečnou příležitost vidět tuto skvělou reggae kapelu živě, úžasné zážitky, předkapela  PBS, začátek v sobotu v 17:00.

 

Souleyman souhlasil, že mě doprovodí. Demba, syn mé paní hostitelky, se vyjádřil, že by na koncert také zašel rád. (Nemůže to přece nechat jen tak, aby se host jeho rodiny toulal s cizími chlapy po nocích!)

 

Souleyman slíbil, že se u nás zastaví v sobotu v sedm večer. Demba se vyděsil. "V sedm? To nestihneme! Ani se tam nedostaneme!" Souleyman po Dembovi vrhl pohled plný despektu, ale řekl jen "jak myslíš. Přijdu tedy v šest."

 

"To ne, musíme odtud vyrazit tak ve čtyři. Auto brát nebudu, ještě by mi ho tam někdo očesal. Pojedeme taxíkem."

 

Souleyman lehce nadzdvihl obočí. To mu tak chybělo...  K hloupounké, ale celkem poddajné bělošce má na krku ještě vševědoucího "Japonce".

 

"Bez auta se nedostaneme zpátky," podotkl chladně.

 

"Ale jo, vezmeme si taxi," odbyl Souleye Demba a ať už si Souleyman myslel cokoli, nedodal k tomu nic.

Souleyman se v sobotu ukázal přesně v pět. Demba šílel. Přijedeme pozdě!

 

... a v půl šesté jsme šplhali mezi lavičkami na tribunu. Prázdný prostor nám perličkami ozvěny vracel naše hlasy. Ve vedlejším sektoru si dvě mladé prodavačky občerstvení chystaly svoje zboží. Hluboko pod námi se rozprostíral trávník a na něm, tam v dálce, začínaly maličké postavičky stavět pódium, z naší perspektivy titěrné bezmála jako krabička od sirek.

 

Demba poznamenal, že máme nejlepší místa. Nejdražší lístky. Mlčela jsem. Souleyman taky mlčel. Demba nám vyprávěl o Japonsku.

 

V půl desáté začaly zkoušky mikrofonů. Okolo desáté se stadion začal zaplňovat diváky; v jedenáct nastoupila předkapela. V půl dvanácté jsem (vzdor Dembovým protestům a varování před nebezpečenstvími, která na koncertě číhají) opustila prázdnou tribunu a společně se Souleymanem popošla o kilometr blíž k pódiu, tam, kde se prodávaly okrájené pomeranče a postávali lidi, co zaplatili nejlevnější vstupné.

 

Když ve tři čtvrti na jednu na pódium vběhli členové Steel Pulse, byli jsme na odchodu; Demba pro jednou uposlechl názoru Souleymana. Museli jsme odejít, protože kdybychom na stadionu ještě nějakou dobu zůstali, nesehnali bychom až do rána žádný dopravní prostředek.

 

Nezbylo mi, než po slábnoucí hudbě mlsně natahovat uši ze silnice, po které jsme se vydali hledat taxi.

 

Steel Pulse

Video s PBS jsem nenašla, ale Daara J mám stejně radši ;)