Svoje dítě doma nechci!

Koncem loňského a začátkem letošního roku se v médiích s velkou slávou ohlašovalo rozeběhnutí "nového programu pro legální imigraci". Jde prý o záchranu lidských životů a boj s mafií: aby Afričané neumírali na rybářských člunech, bude probíhat jejich legální nábor v zemích původu. 

(Osobně si spíš myslím, že jde o pokus odradit potenciálně úspěšné mořeplavce od jejich snažení - ti, kdo byli vráceni do zemí původu, do nového "programu" být zařazeni nemohou. Utopený nebo vysušený Afričan neznamená pro EU žádné náklady, narozdíl od přeživšího, který ke břehům Španělska dorazí.)

V roce 2006 podepsalo Španělsko s některými africkými státy dohodu o tom, že společnosti jako například McDonalds, Carrefour nebo Vips budou najímat pracovníky přímo v afrických zemích. Senegal je, vedle Gambie, Mali nebo Mauretánie, jednou z nich.

 

Vládní program navíc počítá se sedmi stovkami česaček jahod, které budou každý rok na tři měsíce doveženy ze Senegalu a poté se znovu vrátí, aby mohly za rok přijet znovu. Pokud si mezitím najdou ve Španělsku legální zaměstnání, mohou zůstat a přidat se ke čtyřiceti tisícům senegalských občanů, kteří už v tomto státě jižní Evropy žijí.

 

Ostatním zaměstnancům jsou vydávána povolení k pobytu na jeden rok pod podmínkou, že se naučí jazyk, integrují do společnosti a pokud ztratí práci, vrátí se do země původu.

 

Přitom platí, že Španělsko preferuje najímání vdaných žen, matek rodin, protože předpokládá (po zkušenostech s Maročankami), že ženy a matky se budou chtít vracet k rodinám a dětem. Inu, možné to je. Skutečností ovšem zůstává, že žena, která může svou rodinu bez potíží finančně podporovat, se pravděpodobně dobrovolně nevrátí. Maročanka možná... Ale Senegalka, která se z Evropy vrátí, bude svým okolím i rodinou pravděpodobně považována za hloupou a sobeckou: zahodila šanci na život v Evropě - třeba i ilegální -zahodila naději své rodiny na pravidelný příjem.

 

V rámci vládního programu v loňském roce dostalo na Apeniny několik set Senegalců, aby tam pracovali jako rybáři, zemědělci, zedníci...

 

Představa, že by sezónní najímání několika set pracovníků ročně mohlo omezit migraci a zabránit lidem platit přemrštěné částky za podloudné získávání víz nebo místa na rybářských člunech, je směšná. Pod vlivem televizních seriálů a nerealistických zkazek o sladkém životě v Evropě tisíce lidí stále utrácejí rodinné úspory a vypůjčují si na cestu do ráje částky, s nimiž by snadno mohli doma začít vlastní podnikání. S vidinou daleko většího zisku se ale vydávají na cestu, na které mnoho z nich zemře a zanechá svou rodinu v dluzích.

 

Mnoho lidí posílá na dalekou a nebezpečnou cestu, na jejímž konci má být štěstí, svoje nezletilé děti. Ty pak zůstávají v uprchlických táborech, mnohdy v podmínkách, které mají daleko byť i jen do označení "lidské".

 

A rodiče, před očima přelud bohaté Evropy, jakou znají z televize, za nic na světě nechtějí svoje děti zpátky.

 

"Nechci, aby se můj jediný syn, má jediná naděje, vrátil domů."

 

"Vypůjčila jsem si půl milionu franků, abych svému sedmnáctiletému synovi zaplatila místo na lodi. Musí zůstat ve Španělsku, aby mi pomáhal. Jeho otec zemřel a já mám vysoký tlak."

 

"Nespím od té odby, co vláda ohlásila, že budou repatriovat nezletilé. Mému synovi je 17. Je tam, aby pomohl svým rodičům! Naše rodina čítá čtyřicet lidí. Jediný, kdo nás živí, je můj bratr v Itálii,  a stát chce přivézt zpátky děti!"

 

"Nechci ani slyšet o tom, že by se můj šestnáctiletý syn měl vrátit. Kromě Boha je mojí jedinou nadějí. Co by dělal tady? Rybaření už nás neuživí. A syn  už mi poslal 150 Euro, které ušetřil ve Španělsku ze stipendia."

 

Ani děti samy se k rodičům, jimž budou doma jenom přítěží, vracet nechtějí: "vystudoval jsem práva, ale pro právníky tu nejsou místa. Radši budu v Evropě dělat jakoukoli manuální práci a vydělávat peníze."

 

 

V dlouhodobém hledisku se nezaměstnanost v Senegalu snaží řešit také malé úvěrové společnosti, které svým klientům půjčují už kolem 200 Euro na podnikání.

 

Tuto nabídku ale využívají především ženy. Muži sní o tom, že své rodiny i sebe zabezpečí lépe.

 

"Mám dva starší bratry, kteří už do Španělska odjeli. Tady jako rybář získám denně osm euro, nebo taky nic. Skutečné peníze, ty můžu vydělat jen v Evropě. Chtěl bych jet za bratry. Chci žít normální život* a pomáhat svým rodičům. Chci si postavit veliký dům a koupit si krásné auto. Aby sousedi věděli, že mám peníze aže jsem v životě něco dokázal. To nejde, pokud zůstanu tady."

 

* "Normální život" je pro Diopa, jehož slova zveřejnil server Marketplace, to, co vídáme v kýčovitých televizních seriálech typu Beverly Hills nebo Dallas. Až se jednou Diop dostane do Evropy, chycen v sítích legend a snů, zjistí, že realita je úplně jiná. Ale tehdy už bude pozdě.

 

http://www.iht.com/articles/2007/08/10/europe/spain.php?page=2

http://ipsnews.net/news.asp?idnews=41120

http://www.csmonitor.com/2007/0329/p04s02-woeu.html

http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/6039624.stm 

http://www.independent.co.uk/news/europe/spain-offers-jobs-and-visas-to-fight-illegal-migration-454645.html

http://marketplace.publicradio.org/display/web/2006/11/07/microlending_to_create_jobs_in_senegal/

http://news.sawf.org/Lifestyle/46133.aspx