Čtvrt hodiny před tím, než se Miminko s jekotem usadila doprostřed hlavní chodby u východu Paláce knih na Václavském náměstí a odmítala jít dál; před tím, než ji začali obklopovat kolemjdoucí (tážící se jeden druhého, jestli je tam chudinka sama a ztracená); před tím, než jsem, lehce nepříčetná - zase - rezignovala na výchovnou strategii nezájmu, vběhla doprostřed srocujícího se davu a se slovy "ne, není tu sama, ta je moje" zuřící dítě násilím posbírala ze špinavých dlaždiček a odnesla, jsem přecházela sem a tam mezi policemi plnými vystavených knih a byla bezradná.
V kapse dárkovou poukázku na nákup knih a kolem sebe tolik lákadel, že by mi těch poukázek nestačilo ani dvacet. Netrpělivé děti a ještě netrpělivější Choť mi nakonec nákup usnadnili - vzala jsem první knihu, která byla po ruce - zřejmě mě k ní dovedly dozvuky mých dětských morbidních zálib v mrtvolách a mumiích - do mé ranně školní sbírky publikací o kosterních pozůstatcích a egyptských hrobkách by se kniha (na první pohled) o vycpaném muži docela hodila.
Cestou domů mě trápila muka výběru: udělala jsem dobře? Byly tam přece i jiné knihy, určitě taky zajímavé, možná zajímavější!
A doma jsem při svém fragmentovém čtení ženy v domácnosti zjistila, že jsem udělala moc dobře. Ta kniha totiž není o vycpaném černochovi. Tedy, vlastně trochu ano - ale ne tak docela. Frank Westerman jako student na svých prázdninových toulkách narazil ve Španělsku na muzeum, které mělo mezi svými exponáty vycpaného "Černocha". Z prázdnin se vrátil domů, dostudoval a začal působit ve sférách rozvojové pomoci (jejíž principy, užitečnost i samotnou existenci ve své knize zpochybňuje). Na vycpaného a krémem na boty namazaného muže však nezapomněl. Vrátil se zpátky do Španělska a začal pátrat po původu a osudech této zneuctěné mrtvoly. Příběh, který se postupně objevuje, říká jen málo o mrtvém El Negrovi, zato hodně o evropském myšlení minulých staletí.
A to, čím Westerman své svědectví doplňuje, vypráví o evropském (a neevropském) myšlení dneška. Píše o tom, jak byl při psaní své diplomové práce vyslán mezi Indiány, aby zefektivnil tamní zavlažování - a jak se rozhodl nic nezefektivňovat, protože změna zavlažování by měla negativní vliv na společnost.
Recenze na Westermanovu knihu El Negro http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=21533
Další ukázka: http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=21529
Jak zoufale nedokonalá je ještě pořád lidská společnost... :-(
OdpovědětVymazatjako by mi mluvil z duše. Ačkoli jsem se tím nikdy nezabývala do hloubky, podobné věci mě napadají. Nevím proč si myslíme, že umíme všechno mejlépe a že to musíme za každou cenu vyvážet. Navíc poslední dobu čím dál častěji zjišťuju, že veškeré světové humanitární akce v Africe, mají těm zemím, které tu pomoc zajištují, zajistit snadnější přístup k budoucím strategickým zdrojům...
OdpovědětVymazatbať bať, nad něčím podobným občas přemýšlím taky. S dětmi jsme \"adoptovali\" jednoho chlapce z Ugandy, tzn. přispíváme mu na vzdělání, protože si myslím, jak je to v tom úsloví... nedávej potřebnému rybu, ale nauč ho ryby lovit. Přesto mě vždycky napadne, jestli je dobré někam vyvážet své zvyky, náboženství, demokracii a vůbec.
OdpovědětVymazattak tohle téma je mi hodně blízké, byla jsem taky taková ta idealistka a chtěla jet pomáhat do afriky. pak jsem tam na měsíc opravdu měla možnost jet a poznala jsem, že naše \"pomoc\" tam napáchala daleko víc škody než užitku a ve finále dostala afriku do slepé uličky a bludného kruhu závislosti na pomoci. a obecně se už pár let dost stydím za to, co vyvádí bílá \"civilizace\" pod různými nálepkami v celém světě (nejdřív to bylo křesťanství, teď zase demokracie). jako bychom měli patent na nejlepší a jedinou správnou pravdu, víru a společnost...
OdpovědětVymazat