Druhá šance

"´Osud nám nepřál´, takhle mi to vážně řekl!"

šeptala Blanka do telefonu - asi měla někde poblíž manžela.

.

Neslyšela jsem o Blance od doby, kdy se jí narodil druhý syn. Bylo to krátce po její promoci a ne zas tak dlouho po svatbě s Milanem. Byla jsem vlastně trochu překvapená, že se jejich manželství té promoce dožilo.

.

Blanka si Milana brala spíš z trucu než z lásky. Miloval ji sice už od základní školy, ale jediné, co z toho měl, byla trička promáčená na ramenou, na kterých mu plakávala, když ji (zase!) opustil jeden z jejích milenců. Nebo když si jí naopak nějaký krasavec ne a ne všimnout.

 

Pak jsme ji přestali vídat. Neměla čas, byla šťastně zamilovaná. "Tentokrát žádnej hajzl," svěřila se Milanovi, "Roman je spolehlivej, krásnej, milej, umí se chovat, má smysl pro humor, ví co chce a je z lékařský rodiny!"

 

A v tom byl, ukázalo se nakonec, právě ten háček.

 

Roman byl syn známého lékaře. Tatínek mu zemřel už před lety a maminka měla o synově budoucnosti jasné představy. Do těch rozhodně nezapadala tchyně prodavačka ani tchán pracující na dráze, natož manželka, která stěží dokončila střední školu.

 

Dokud Blanka občas přespávala v Romanově dětském pokoji, ještě to šlo. Ale když se ukázalo, že s Blankou Roman tráví nejen noci, ale i odpoledne a víkendy, začala maminka kořenit synkův život jedovatými poznámkami. Blanka si nemohla nepovšimnout náhlého ochladnutí matky svého milovaného. Výmluvné pohledy, jakými ji její (jak doufala) budoucí tchyně stíhala, občas doprovodil nepatrný úšklebek. Sem tam prohozená dobře mířená větička také udělala svoje; Blanka se začala Romanově obydlí vyhýbat.

 

Roman maminku omlouval - je to už starší paní, smrt manžela ji velmi zasáhla, na svém jediném synovi tolik lpí! Je pochopitelné, že pro něj chce to nejlepší, má jen jeho... Copak to není Blance jasné? Prostě se doma radši nebudou ukazovat, a je to. Romanův spolužák má ostatně nedaleko byt, který Romanovi může občas půjčit. Není to sice ideální, ale maminka je taky slabá na srdce, nesmí se rozčilovat... za tu nepohodu doma to nestojí, a Blanka přece ví, jak ji má Roman rád, ne? Kdyby náhodou nevěděla... zlatý prstýnek zaplašil její pochyby.

 

Blanka je ta nejlepší, jakou kdy Roman potkal. Rád spojí svůj život s jejím, jen co maminku trochu zpracuje, říkával jí. Ona to pak s radostí líčila Milanovi, který si lál do nepřejících lumpů - jak to, že se mu na tom pořád něco nezdá?

 

Na domácí oslavu Romanových narozenin (které Blanka, plna pochopení pro složitou rodinnou situaci, s Romanem oslavila raději v hotelu) maminka pozvala Helenu, dávnou kamarádku, která kdysi odešla do Anglie. Helena se dostavila s dcerou Irenkou. Irenčin typ "dokonalé snachy" kazilo jen to, že byla o dva roky starší než Roman a o půl hlavy vyšší.

 

Maminka dala najevo, že Roman s Irenkou jsou krásný pár. Což o to, o Ireně se nedalo říct, že by byla nesympatická, ošklivá nebo snad hloupá. Když se Roman s Irenou občas ukáže doma... jen pro maminku... na rodinné večeři a tak... to by přece Blanka mohla pochopit?

 

Blanka to chápala. Přesně do dne svých osmadvacátých narozenin, kdy se Roman omluvil, že nemůže přijít na schůzku. Maminka totiž pro něj a pro Irenu dostala lístky do opery od známých, kteří nepůjdou... je to sice  tak nahonem, ale mamince nemůže odříct... je, chuděra, nemocná...

 

Blanka Romanovi řekla pár nehezkých slov. Zavěsila telefon a rozjela se za Milanem, kterému zcela výjimečně zamlčela některé události. Půl roku nato měli svatbu.

 

Toho půl roku, a to se Milan nikdy nedozvěděl, bylo vyplněno vášnivými hádkami Blanky a Romana po telefonu a e-mailu. Roman Blanku osočoval z vypočítavosti, ona jeho ze sobectví a necitelnosti. On ji nazýval zrůdou, ona jeho impotentem. Pak přišly svatební přípravy, svatba, těhotenství, studium na vysoké... Blanka se přestěhovala k Milanovi a na Romana už neměla čas vzpomínat.

 

Až jednou... "ani ti nevím proč," říkala mi, "něco mi ho možná připomnělo, vůně, písnička... našla jsem ho na Twitteru. Poslala jsem mu vzkaz - nic jsem si od toho neslibovala, leda snad že jsem chtěla napravit ten škaredej konec. Ani jsem moc nečekala, že mi napíše. Jenže... napsal." Povzdechla si.

 

"Že prej je v Anglii. Žije s manželkou odděleně, protože na rozvod nemá peníze. Manželství prej byla nejhorší doba jeho života. O právo vidět dceru se soudí dodneška, manželka že ho týrala psychicky i fyzicky, zamykala ho doma, bila ho před tříletou dcerou. Na mě že myslel celou dobu, ale neodvažoval se mi po tom všem napsat nebo zavolat. Prej jsem byla jediná láska jeho života, že teď už to ví, a závidí Milanovi, že jemu mě osud - a vážně řekl, vůl jeden, osud! -  nepřál.

 

Že život s Irenou ho připravil o všechny peníze, sebeúctu i možnost normálně žít a milovat. A - prosímtě, neříkej mi k tomu nic, já vím, ale -" v telefonu jsem slyšela, jak se zhluboka nadechla - "já už jsem si koupila letenku!"